„Videohry jsou celkem cool – mají polygony a jsou vyhozených 40 dolarů…“ začíná Scott Wozniak svoji esej na téma herní místnosti a kdo jsem já, abych nesouhlasil? (https://www.youtube.com/watch?v=4jxu34z6Svc)
Jako člověk, který kouzlu vypravěčských médií podlehl už jako malý, jsem lehce zarmoucen konceptem ztracených médií. Tu a tam se na YouTube či podobných portálech objeví zakázaná epizoda toho a tamtoho animáku, nebo vystřižené scény z klasických filmů. Taková videa jsou úžasným tématem a náhledem do historie, i když u takzvaných zakázaných epizod (případně smazaných epizod) se jedná spíše o městské legendy s jedním a tím samým motivem – obvykle nezvykle depresivní a abstraktní díl jinak veselého dětského pořadu, jehož vysílání obvykle vedlo k nárůstu sebevražd v řadách mladistvých diváků. Bonusové body, pokud se oběsil i hlavní střihač po dokončení epizody.
I přes to se jedná o poměrně zajímavý obsah, který dokáže zaplnit táhnoucí se zimní večer.
Já mám ovšem na mysli jiný typ ztracených médií – videohry, filmy a knihy, od kterých již nezbyla jediná kopie a neexistuje tedy už žádný způsob, jak je zažít. Dochází k takovému vymření.
Jak jednou můj kamarád Honza poznamenal, mohl bych jít na pohovor k NSA, či podobné agentuře, neboť ve schovávání všech dat mám praxi. Osobně jsem člověk, který žije minulostí a snaží se o zachování všeho, co v jednom bodě existovalo.
Schovávám tedy všechny fotografie, videa, grafiku, memy, dokonce i hlášky, aby mohly být jednoho dne třeba použity znova. Mám systém ukládání na pevném disku, který může svým rozsahem cizímu oku připadat jako databáze CIA.
Bohužel se mi již několikrát stalo, že jsem si byl jistý, že daná fotka existovala, ovšem byla ztracena v době, kdy se mi všechno povalovalo na flashkách, netbooku a pochybných cloudech. Většinu z nich jsem dokázal nalézt u kamarádů v chatech, případně je měli uložené oni, ale některé už nejsou k nalezení.
Příkladem budiž obal k bonbonům Kim-pari (parodie na Bonpari) s tematikou Severní Koreje, které dělal můj kamarád Patrik v osmé třídě. Neptejte se proč, byl to školní projekt. Ačkoliv stále mám tištěnou verzi v poměrně hojném množství, nemohu nalézt originální soubor, který jsem dozajista měl.
Osobně si myslím, že videohry jsou momentálně médium náchylné nejvíce na kompletní vymizení. Spousta her z minulého století potřebovala specifickou konzoli, ovladač a byla distribuovaná na unikátních cartridgích v relativně malých počtech. Vezmeme-li v potaz, že pár desetiletí zpátky si nikdo nemyslel, že by jednoho dne mohly mít cenu, spousta z nich skončila někde na půdě, nebo hůře, v popelnici. Navíc tyto cartridge, nebo později disky, podléhají opotřebení a zubu času – spousta z nich tak jednoho dne prostě přestane fungovat bez nějaké možnosti záchrany.
Knihy to mají v dnešní době relativně dobré – jsou neustále vydávané znovu a znovu a povětšinou není problém najít někde PDF či kopii v antikvariátu. Nechci tím říci, že neexistují ztracené knihy – právě naopak.
Většinou se ale jedná o rukopisy z doby dávno minulé – doby, kdy se nikdo neobtěžoval se zachováváním děl pro budoucí generace. Odhaduji, že taková doba skončila přelomem 19. a 20. století; lidé si uvědomili, že za několik dekád by se mohl najít někdo, kdo by si chtěl knihu přečíst.
V takovéto fázi se momentálně nachází videohry – lidé si začínají uvědomovat, že je potřeba zachovat historii tohoto média.
Najdeme-li seznamy ztracených knih, povětšinou se jedná o spisy z dávných dob – například Homérův Margites, kusy Bible, neznámý válečný román z 1. světové války od Ernesta Hemingwaye, díla Jane Austenové a podobně.
Existuje rovněž několik příkladů z moderní doby – požár Národního archivu v Sarajevu měl na svědomí velké množství historických dokumentů a za ztracené knihy se považují i nedokončené knihy Terryho Pratchetta, jejichž pevný disk nechal po své smrti slavnostně přejet parním válcem.
Ačkoliv bych si rád přečetl, co pan Pratchett nestihl dopsat, nijak mě tato ztráta netrápí. Myslím si, že daleko srdceryvnější je, když stále existují lidé, kteří si dané médium pamatují, ale nemohou už ho znovu prožít.
A mimo hlavní mainstreamové oplakávané kousky má každý z nás svůj více bizarní příspěvek, které ačkoliv nejsou tak veřejně známé, mohou být nečekaně pozoruhodné.
Já osobně jsem se ke ztracení knihy dostal asi tři roky zpátky, kdy jsem si při úklidu pokoje uvědomil, že jsme jako malí měli kopii knihy Diář Mr Beana, jejíž lokace mi není známa. Několik dní jsem strávil jejím hledáním, však neúspěšně.
Diář Mr Beana nebylo žádným literárním dílem z povinné četby; v podstatě ani nebyl normálně psanou knihou. Název to ho vypovídal nejvíce – byl to diář. Na jeho stránkách jsme mohli pozorovat jeden rok charakteristického britského hrdiny skrze jeho zápisky, kresby a fotografie a nahlédnou tak do jeho narcistické mysli.
Nějaký příběh si člověk musel v zápiscích najít a poskládat sám – a že ho tam bylo hodně! Sem a tam byl příběh diáře provázán se seriálem a byl schopen rozšířit jeho lore! (kdo četl diář, ví, že přítelkyně pana Beana se jmenuje Irma a je knihovnicí)
Jak jsem říkal, nejednalo se o nějaké veledílo, ale kniha hrála v mém dětství poměrně velkou roli. Určitě by nebyl problém někde sehnat PDF verzi, ovšem to by nebylo ono – tištěná verze byla totiž opatřena českým překladem, který byl modrými malými písmeny natisknut vedle rukopisných poznámek. Věděl jsem, že musím dostat tuto verzi.
Po menším hledání se mi kniha povedla najít na stránkách antikvariátu v Olomouci, který navíc ji byl schopen i zaslat poštou, takže jsem nakonec svou knihovnu doplnil i o ztracený kousek z dětství.
Filmy jsou na tom také relativně dobře. Většina ztracených filmů pochází z doby, kdy často vznikalo pouze pár kopií a nikdo se o jejich zachování nestaral. Nejbližší kousky se datují do 70. let minulého století a jedná se o filipínskou parodii na Batmana, film o návratu muže na Jamajku, který by byl díky svému názvu stejně zakázán (N-word) a pornografickou parodii na život Ježíše Krista.
Větší tajemství v tomto oboru jsou již zmíněné ztracené epizody. Často se také lze setkat se ztraceným médiem, které není ani tak ztracené, spíše pamětník má v hlavě pouze pár zmatených úryvků.
V tomto případě si vždy vybavím příběh internetového honu na Clockmana (Muže z hodin), jehož vodítka vedly od halucinačních vzpomínek až do České Repubilky. Jedná se o strhující příběh, který rozhodně doporučuji zhlédnout…
Moje nejbližší zkušenost se ztracenými filmy je česká verze dětské detektivky Slečna Mallardová zasahuje (vysíláno i pod názvem Záhady slečny Mallardové, anglicky Miss Mallard Mysteries).
Jako malý milovník detektivek, jsem šestnáct epizod, které máme na DVD sledoval snad stokrát. Epizod ovšem vzniklo 26.
V České Republice se staral o vysílání a dabing Minimax, který všechny epizody vysílal na svém televizním kanále, avšak na DVD bylo uvolněno pouze těchto 16. Kanál Minimax byl jeden z těch, za které se muselo připlácet, takže neexistoval způsob, jak bych tyto epizody viděl. Na YT stále visí upoutávka na dobu, kdy epizody běžely na Minimaxu.
Hledání epizod na Googlu člověka pět let zpátky mohlo dovést na stránky jedné rodiny, která uváděla, že některé z těchto epizod má nahrané z televize. Jejich web ovšem zmizel také.
Rozhodně není problém tyto epizody najít v angličtině – teď už jim navíc i rozumím, ale kouzlo dětství tkví i v českém dabingu. A rozhodně bych dal cokoliv, abych mohl vidět tyto neviděné epizody v češtině.
Navíc mi lehce dělá starosti, že DVD jsou už značně poškozená neustálým ohráváním a někdy i špatným zacházením; budu je muset v nejbližší době digitalizovat.
Obecně můj největší problém se ztracenými médii není ani tak s dílem jako takovým, ale jeho českou lokalizací, která se málokdy zachová.
Pomineme-li těch pár ztracených filmů, největším zabijákem na tomto poli je zmatek v autorských právech a exkluzivita. Streamovací služby jako Netflix se měly stát zabijákem DVD a pirátství; za relativně malý poplatek dostane člověk neomezený přístup ke knihovně filmů a seriálů.
Průšvih nastal s úspěchem Netflixu – každý se chtěl na něm svézt a udělat si vlastní platformu.
Z Netflixu tedy začal mizet obsah, který se vzápětí objevoval jako exkluzivní tituly na jiných streamovacích službách. Spoustu lidí tak přestalo bavit si platit více služeb a vrátili se ke staré dobré vlajce s lebkou a zkříženými hnátami.
Za dob půjčoven videokazet existovaly zákony, které zakazovaly exkluzivní obsah ve prospěch zákaznického pohodlí a férové konkurence. Takže, no tak… Proč nemůžeme mít takové zákony i dnes?
Navíc nepořádek v licencích a právech dokáže udělat, že se na Netflixu objeví první a třetí díl Zpátky do budoucnosti, ale druhý díl ne.
Nutno ještě dodat, že není problém mít z filmu plný zážitek jenom se staženým souborem na flash disku. Ano, vlastnit DVD nebo BluRay je pěkná sběratelská věc, ale, alespoň dle mého, to nijak neobohacuje požitek.
Knihy jsou podle mě lepší ve fyzické, tištěné podobě. Existuje tudíž teoreticky šance, že nakladatel nevydá druhou edici a kniha se dostane o krok blíže k vyhynutí.
Filmy? Ne. Dokud bude existovat pirátství, nebude o kopie filmu nouze.
Videohry v současnosti trpí nejvíce. Jedná se o složité kusy zábavní techniky, které byly navrženy pro jednu konzoli a ovladač; je tudíž skoro nezbytné vlastnit originální techniku a disk, nebo cartridge. A těch je omezený počet, který se, přihlédneme-li k chybám a zubu času, stále zmenšuje.
Nejhorší jsou hry z přelomu tisíciletí, které vycházely na CD s českým dabingem, a kterých se dochovalo jenom málo a těžko se hledají, neboť ten zbytek je někde ukryt na půdách a ve skříních.
Ano, Kája Gott sice zpíval, že by byl rád stále mlád, ale jak vám kdokoliv ve věku 20 let s operovaným kolenem potvrdí, není to bohužel možné. To samé platí pro nosiče videoher. V poslední době jsem se dozvěděl o srdcervoucím fenoménu Disc Rot. V podstatě se jedná o korozi optických disků, kdy se dostane vlhkost na hliníkovou zapisovací vrstvu a efektivně zničí nevratně jakákoliv data. Tento osud čeká nevyhnutelně každý disk s písničkami, filmem, či hrou; pravděpodobně tak do 30 let.
Takto pomalu umírá generace her z konzolí Nintendo GameCube, Sega Saturn a další. Dá se tomu zabránit? Ne. Dají se hry zachránit? Ano.
Tou lepší možností je oficiální re-release na novou generaci konzolí (a spolu s tím na její digitální obchod). Problémem je, že často sám vývojář nemá ambice hru modernizovat a vydávat na nové konzole. V nejhorším případě vývojářské studio dávno zaniklo a práva na hru jsou někde v neznámu.
Potom přichází věrní fanoušci, kteří dělají obrazy disků, které následně přehrávají na emulátorech, či speciálně upravených konzolích z SD karet. Je to ideální? Rozhodně ne. Je to způsob? Ano.
Stále největší nevýhoda této metody je, že emulátor na počítači nikdy nenahradí originální feel konzole. Navíc je ripování původní hry a její sdílení na Internetu nelegální záležitostí a mnoho vývojářů po pirátech, paradoxně, tvrdě šlape.
Asi nejbezpečnější metodou zachování her je, v poslední době expandující, digitální trh. Konzole mají svoje obchody, zatímco PC trpí stejně jako Netflix – každý chce vlastní digitální platformu. Digitální obchody umožňují si hru zakoupit a následně stáhnout skrze internet bez nutnosti vlastnit DVD či cartridge.
Ačkoliv člověk má svou knihovnu pouze digitálně a nemůže si vystavit krabičky na polici, hry jsou k dispozici ihned, nezabírají žádné místo a spousta her ani fyzicky nevychází. nakupovat digitálně je prostě pohodlnější.
Mor digitálních platforem je, stejně jako u Netflixu, jejich rozdělenost a exkluzivní obsah. Každý vývojář musím mít vlastní – některé jako Uplay jsou tolerovatelné, jiné jako např. Origin mají své žhavé místečko v pekle.
Nejrozšířenějšími platformami na PC jsou Steam a Epic Games Launcher. Osobně preferuji Steam, ale je to jenom věc osobní volby a lidé, co používají Epic mě neovlivňují v ničem (*chytá viditelně tiky v oku*).
Moje hlavní nelibost Epic Games Launcheru pochází z exkluzivního obsahu, kterým dělá konkurenci Steamu. Bojím se, že exkluzivita u digitálních platforem, povede k více lidem, kteří si řeknou: „Screw this, stejně jsem vždycky chtěl být Jack Sparrow.“
A to by byla škoda – digitální obsah je nejlepší metodou jak zaručit, že hry přetrvají i když uhnije poslední disk.
Potom tu jsou takové perličky. Delikatesy herního světa, které sběratelé koupí a schovají před světem do vitríny, čímž znemožní jakékoliv zachování.
Nedávno jsem narazil na tvůrce na YouTube Nicka Robinsona, který se snaží nalézat tyto kuriozity a sdílet je se světem, aby našly své místo v herní historii.
Takto našel a zachoval hru pro Nintendo DS, kterou používal japonský McDonald na trénování nových zaměstnanců, nebo v nedávné době se zasadil o remaster staré prohlížečové hry.
Můj osobní příběh je opět spíše zachování české lokalizace. Jako malý jsem hrál hru Asterix a Olympijské hry, která byla kompletně nadabovaná do češtiny. Dodnes si pamatuji několik ikonických hlášek, nemůžu je ovšem slyšet znovu, neboť jsme originální kopii hry někdy prodali.
Bohužel, nepovedlo se mi dohledat, soubory české hry ke stažení, pouze anglický originál a na digitálních obchodech se hra neobjevila. Chtěl bych si alespoň jednou ještě zahrát Asterixe v češtině, takže budu muset hledat dál, jestli se někde objeví krabicovka.
Jako člověk, který se zajímá o videoherní médium a rád by začal vlastní sbírku, mi téma jeho zachování je velmi blízké. Představa, že jednoho dne vše přestane fungovat mě děsí a doufám, že vydavatelé konzolí pilně pracují na digitálních předělávkách starých klasik, aby jednoho dne si i mé děti mohly užít tyto pilíře herní historie, jako generace přede mnou.