"I've sailed a sea of stars and run the vessels aground,..." - Replica, Miracle of Sound (2017)
Každý z nás nepochybně máme nějaké médium – videohru, knihu či film – které nás nadchly do něčeho nového. Za svou lásku k fantasy žánru nejspíše vděčím knižní sérii Hraničářův učeň (John Flannagan) a následně celému universu Zaklínač (Andrzej Sapkowski, CD Projekt Red).
Fantasy ovšem stojí na časové ose mého dětství celkem pozdě. Ještě ve dvanácti letech jsem fantasy vůbec neměl rád a sci-fi taktéž. A podívejte se na mě teď! Nejznámější firma v okolí…
Už jsem dokonce jednou obdržel zprávu začínající: „Ty se vyznáš ve středověkých zbraních, že? Mám jeden takový problém…“, což nejen že je absurdní, až se někdy ptám, zda se to vůbec stalo, ale rovněž mě nikdy nenapadlo, že existuje možnost, že někdo z mého okolí bude mít reálný problém týkající se kopí.
Co se ovšem stalo, že jsem tak změnil názor? Kde to všechno začalo? Odpověď? U jedné hry – SPORE.
SPORE je videohra studia Maxis publikovaná EA z roku 2008. Jednalo se o nejambicióznější a zároveň projekt Willa Wrighta.
Ve SPORE má hráč jediný úkol – projít se svým stvořením celým procesem evoluce. Není to lehký úkol. Musíme přežít mezi ostatními mikroorganismy, vydrápat se na souš, založit hnízdo, získat inteligenci, přemoci ostatní kmeny, sjednotit celý druh a nakonec dobýt hvězdy v poslední fázi.
Na tuto už tak dost ambiciózní formuli ovšem přichází datadisk (retro název pro DLC) s názvem Galaktická dobrodružství, který umožňuje vytvářet krátké příběhy odehrávající se kdekoliv a následně je odehrát se svými galaktickými kapitány z původní hry.
Já jsem SPORE i s tímto rozšířením dostal k Vánocům, tuším, ve třinácti letech a okamžitě mě nadchly ty neomezené možnosti, které hra nabízela. Vím, že jsme ve škole tehdy ujížděli na The Sims, takže ačkoliv nevím jak se SPORE mezi námi rozšířilo, chápu, proč tomu tak bylo.
Každopádně to, co nastalo by se dalo nazvat Velkým třeskem (celkem tematické). Každý z naší party měl vlastní vesmírnou rasu s domovskou planetou, galaktickým kapitánem, vlastní měnou, zvyky a tak dále.
Na platformě blog.cz jsme si každý založili blog věnovaný našemu galaktickému impériu, který jsme si vyšperkovali informacemi o dané rase. Často doprovázené velmi kostrbatými obrázky, kýčovými nápady a rozpixelovanou grafikou, kterou jsem celé naší partě plácal v kombinaci PowerPoint – Malování – Movie Maker.
Když koukám zpětně na to, co se nám tehdy líbilo, tak se mi lehce obrací můj grafický žaludek, ale jsem také i celkem impressed! Začít se někde muselo a moje myšlenkové pochody byly tehdy dost pokročilé…
V polovině roku 2020 zanikla platforma blog.cz a s ní i zbytky našeho dětského snažení. For good and for worse. Nehorázně se stydím za to, co jsme tehdy plodili a jsem rád, že to je pryč. Ale zároveň to je kus našeho dětství a i když to už je dávno pryč, je přece jenom škoda, že jeho náplň takhle zanikla.
WayBack machine má několik otisků mého blogu – byly ovšem pořízeny obyčejným botem, který se neobtěžoval zálohovat něco jiného, než čisté HTML, takže i z toho moc nezbylo.
Naštěstí mám stále na disku dostatek materiálu, abych mohl cringovat a vzpomínat, kdy se mi zachce. 🙂
Společně s blogem jsme každý nosili i jeden až dva sešity v pevných deskách, kam jsme si črtali nákresy map, popisovali různá božstva a kreslili naše stvoření. Dodnes ty sešity mám schované a když se nudím, tak si je pročítám.
Byli jsme tím tehdy úplně posedlí! Na školních výletech jsme uzavírali diplomatické smlouvy a plánovali galaktické války, ve školních lavicích prozkoumávali planety a v zimě jsme i jednou měli Zimní Intergalaktické Hry (příhodně v době olympiády). A nesmím zapomenout že díky našim civilizacím byly každoroční povinné řečnické soutěže o něco snesitelnější.
Říct, že jsme měli bujnou fantasii by bylo jako říct, že Hitler nebyl dobrý člověk. Je to pravda, to ano…, jenom to úplně nevystihuje podstatu v plném rozsahu.
Nutno poznamenat, že stejně jako každý dospívající člověk, který se snaží najít sebe sama a neví, čím se má definovat, jsme měli tendenci se definovat médii, co k nám promlouvaly.
V prvé řadě se to odráželo naší posedlostí tímto úplně vymyšleným univerzem. Naše osobnosti tím byly definované, čímž jsme, retrospektivně řečeno, celkem lezli na nervy holkám v naší třídě, které nás měly za nedospělé…
Musím říct, že je chápu. Na druhou stranu ony taky nebyly příklad dospělosti, byť se za něj považovaly. Takže jsme na tom ve výsledku byli asi všichni stejně…
V druhé řadě toto definování se oblíbenými příběhy, světy a žánry se promítalo do naší galaxie. Každý z nás byl vždy alespoň měsíc do něčeho tak nadchnutý, že si z onoho světa něco urval a přilepil to ke své rase. Tak vznikal chuchvalec plagiátorství a originálních myšlenek, až se v tom nemohl vyznat nikdo jiný mimo nás. Byl to slepenec, to ano. Ale náš! A my si ho hýčkali.
A co jsme zpětně vykrádali? Já sám jsem implementoval a kradl tolik, že se ze mě později stal Pán Jeskyně.
Žerty stranou, tak vážné to zase nebylo, ale přiznám se, že jsem se nechával inspirovat hrami jako byla Mafie, Posel Smrti, knižní sérií Podzemí a třeba celým lorem původní hry SPORE.
Ze strany mých kolegů potom byly „vypůjčeny“ prvky z děl jako je Sherlock Holmes, Doctor Who, Hvězdná brána a bezesporu i Hvězdné války.
Speciální odstavec patří Járovi, u kterého by se zdálo, že je z nás všech nejoriginálnější. Jeho planeta Tyrraunie byla fantasy a všechno bylo jiné než u nás. Tehdy jsme to neprokoukli, ale dnes je očividné, že jeho originalita byla dána tím, že se inspiroval na druhé straně fantastického spektra u univerz jako World of Warcraft a podobných high fantasy. Plus se jedna z ras až moc podobala Mistru Yodovi. 😀
Tím ale nechci říct, že bychom byli plagiátoři. Ano, inspirovali jsme se… Ale měli jsme i dost originálních nápadů, kterými jsme protkali a orámovali tu inspiraci. A jak říká klasický citát:
"To steal ideas from one person is plagiarism; to steal from many is research."
- Anonym
Bylo to zajímavé období a, alespoň z mého pohledu, mě to posunulo vpřed k mým originálnějším létům. Nebýt této fáze, nezačnu se zabývat o fantasy a eventuálně bych ani nezačal tvořit vlastní fantasy svět k Dračímu doupěti.
K tomuto světu už bych se nerad vracel v nějaké kreativní podobě.
Rád bych jej ještě jednou navštívil a sepsal tak, jak byl – jako to naše klubíčko inspirace, plagiátorství a třináctileté fantasie. Jako když se v muzeu díváme na sochy, ale už je nedokončujeme.
Někdy krása je v tom nechat věci nedokončené a obdivovat je pro to, čím jsou, než pro to, čím by mohly být, kdyby byly dokončeny.
A nakonec, proč ne? Proč nenavštívit tento svět formou cestopisu? Nakonec… Možná by to tak moje minulé já chtělo…