Když jsem se po dlouhé době vrátil ke čtení knih, uchvátil mě žánr hororu, především díky dokonalým creepypastám z pera C. K. Walkera a Dathana Auerbacha.
Proto jsem se při nedávné návštěvě knihkupectví rozhodl sáhnout po nějakém hororovém titulu. Po menší procházce uličkou tohoto žánru mě zaujala obálka titulu od „královny hororu“ Darcy Coates nazvaný „Hlasy v bouři„.
A že to byl horor! Bohužel, v tom špatném slova smyslu. S každou stránkou, co jsem přečetl jsem měl větší chuť knihu zaklapnout a přidat se k hlasům v bouři, neboť i vidina mrazivého lesa se zdála lákavější než pokračovat ve čtení.
Jo a budou spoilery na zápletku i rozuzlení děje, dá-li se to tak nazvat.
Nesuď knihu podle obalu
Obálka knihy a synopse byly dvě věci, které hrály klíčovou roli při mém rozhodování zakoupit titul. Vím, že se říká „nesuď knihu podle obalu„, ale nikdy by mě nenapadlo, že informace na obálce budou jen úzce tematicky souviset s opravdovým obsahem románu.
Obálku zdobí panenka pohozená ve sněhu, zatímco kolem zuří vánice, což samo o sobě navozuje hororový vibe. Troufám si ovšem tvrdit, že ve výsledku je obálka strašidelnější než zbytek knihy.
Synopse knihy je následující:
Nejdřív se zdálo, že vydat se autem za sestrou do jejího perfektně zabezpečeného domu bude rozumný nápad. Jenže tahle vánice není jen obyčejný rozmar počasí a na Clare venku čeká víc než sníh a ostrý vítr.
Musíte sami uznat, že to zní celkem zajímavě. Moje první představa byla o dvou ženách uvězněných v odlehlém domě během sněhové vánice, ve které se skrývají ledová monstra, která jsou každým dnem troufalejší a z dvou žen se stává lovná kořist. Možná, že podle panenky na obálce, v příběhu bude hrát roli i nějaké dítě – třeba dítě její sestry?
Bohužel, všechny tyto informace jsou lehce zavádějící. Popisují sice to, co se v knize děje na začátku. Děj knihy se ovšem stočí jinak a ani ve snu by mě nenapadlo, že za větou „venku na ni číhá víc než sníh a ostrý vítr.“ se bude skrývat láska.
A neberte mě špatně – miluju dobře napsané romantické příběhy, jeden z mých nejoblíbenějších filmů je „Your name (Kimi no na wa)„.
Bouře… a možná i nějaký hlas
Nezbývá nám tedy nic jiného, než se podívat, jaké hrůzy se schovávají uvnitř knihy.
Příběh je vyprávěn v první osobě z pohledu hlavní hrdinky Clare. Clare je ye olde velknovská hrdinka – vlastní malý venkovský domeček se zahrádkou, ráda čte a pracuje v knihkupectví. Nic vyloženě originálního, ale neurazí to.
Clare, jak synopse napovídá, je na cestě skrze sněhovou vánici ke své sestře do zabezpečeného domu. Proč? Nemáme ponětí…
Autorka se pokusila simulovat napětí tím, že čtenáři v prologu odepřela informaci, jaká událost přiměla Clare opustit svůj domov. Víme jen, že v televizi se stalo něco…
Chápu, čeho bylo v úmyslu docílit. U mě ovšem tato taktika vyústila v ustavičné pročítání prvních stránek znovu ve snaze najít tu jednu informaci, kterou jsem snad přehlédl.
Ve výsledku nedochází ani tak k budování napětí jako k tomu, že čtenář netrpělivě čeká, co se vlastně stalo, aby mohlo dojít vůbec k nějaké expozici příběhu.
Prolog končí tím, že Clare slyší nějaký podivný zvuk a ve druhé kapitole se probouzí v posteli v neznámém pokoji. Není tu ovšem sama – u okna stojí neznámý muž.
Z toho se vyklube náš druhý protagonista – Dorran. Clare je zpočátku opatrná a Dorranovi nevěří – pokusí se ho nejdříve zneškodnit pohrabáčem a následně i utéct z domu. Její plány ovšem selžou a Dorran ji přinese vysílenou zpět domů, kde se o ni nadále stará, než se zotaví.
Dorran tvrdí, že našel polámanou Clare když se vracel do sídla, když jeho rodina odjela na zimu pryč. Clare měla autonehodu, ve které utrpěla několik tržných ran a ztratila hodně krve.
Autorka se cítila hodně odvážně a tak po stereotypní hrdince zvolila metodu zvanou ye olde amnesia a udělila Clare ztrátu paměti, takže nevíme, co se vlastně stalo.
Opět – tato metoda má teoreticky sloužit k tomu, aby byl čtenář déle napnutý a odhaloval realitu až s Clare. V praxi to ale znamená, že já v půlce knihy sedím a čekám, až se Clare uráčí vzpomenout na svoji minulost, abych se dozvěděl, proč vlastně čtu, to, co čtu.
Barbie a Ken
Možná jste si s Dorranem všimli jednoho problému. Donesl ji domů po zlé autonehodě a ošetřil. Kdo tedy je? Je to snad lékař?
Nikoliv. Jedná se o syna zchudlé šlechtičny obývající toto sídlo, ve kterém jsou rovněž bouří uvězněni. Celý premise ve skutečnosti zní jako twist na klasickou pohádku „Kráska a zvíře„. Pakliže Clare je kráska, Dorran je… taky kráska?
Ačkoliv se zdá, že by se zde mohlo jednat o přeužívané „hlavní hrdinka se zamiluje do muže i přes jeho zápornou vlastnost“, autorka Darcy Coates se rozhodla nejít cestou ohraných klišé a dát tomuto modelu nějakým způsobem ještě horší podobu.
Dorran je ideální muž. Výškou „hodně přes metr osmdesát“, svalnatý muž s dlouhými tmavými vlasy. Je skromný, starostlivý, empatický, něžný, zručný a inteligentní. Umí vařit, zahradničit, bojovat, hospodařit, plánovat a upřímně bych se nedivil, kdyby i zapálit oheň jedním pohledem.
Clare v průběhu příběhu nezapomíná vyzdvihovat Dorranovu svalnatou hruď, něžné ruce, teplý dech a podobné chuťovky, což nevím, jestli mám brát jako nespolehlivého vypravěče, nebo objektivní pohled autorky.
Celkově jediná jeho záporná vlastnost je nejspíše to, že je moc ohleduplný? Což opět není bráno jako slabost, ale vyzdvihovaná stránka. Na druhou stranu, alespoň se nejedná o „bad boy“ typ, takže alespoň se nejedná o vyzdvihování toxické maskulinity… Takže alespoň to…
Postupem času ovšem zjišťujeme, že Clare je také neskutečně jednodimenzionální hrdinka. Jediná její záporná vlastnost je až moc odhodlaná. Opět – kladná vlastnost prezentovaná jako slabina. A možná to, že po své ztrátě paměti lehce zpochybňuje svoje smysly.
V průběhu celého příběhu sledujeme, jak se neustále jeden snaží chránit druhého, což může vypadat jako pěkné gesto na začátku knihy, ale když se situace opakuje už podesáté, nezbývá nic jiného než protočit oči. Obvykle Dorran něco jde dělat a řekne Clare, aby nechodila a nevystavovala se nebezpečí, načež Claire stejně neposlechne a jde poslepu za ním, přičemž obvykle narazí na nějakou tu postavu na chodbě.
Lockdown
Naše dvě postavy jsou tedy uvězněné v obrovském domě, zatímco telefony nefungují, zásoby jídla a nafty se krátí. Celou dobu je nám prezentováno, že Dorran má nějaké tajemství, navíc Clare na chodbě vidí znetvořené postavy.
V teorii by toto mělo vytvářet děsivou atmosféru, proč to tedy nefunguje? Pravděpodobně, že tyto momenty jsou vloženy jenom mimoděk mezi sbližování dvou hrdinů, takže většinu příběhu převládá pomalá romantika.
Dům je obrovský, což si myslím, že uvírá na intimitě jakékoliv atmosféry, protože ať chceme cokoliv, vždycky to v tom domě je a my z něj tak vidíme jenom malinký úsek.
Duo vyseje v zimní zahradě různou zeleninu, aby se připravili na dobu, kdy jim dojdou zásoby a plánují návrat ke Clařinu autu, kde se má nacházet její vysílačka pro komunikaci se sestrou. Ten ovšem přeruší náhlé krupobití. Dvojice se ale před ním schová v zahradním domku.
Dochází ke sblížení postav a Dorran odkrývá svoje tajemství – pár let zpátky chtěl z domu odejít a hledat štěstí ve světě, ale jeho matka otrávila všechny příbuzné, kteří ho v jeho rozhodnutí podporovali, aby ho „naučila, kde je jeho místo“. A on zůstal v obavě o další příbuzné.
Když to napíšu takhle, tak to zní jenom o něco málo bizarněji, než to je v knize. A opravdu mě mrzí, že to, co mohlo být Dorranovou temnou stránkou je ve skutečnosti jenom další důvod, proč ho litovat.
Clare nadále vídá postavy po domě, Dorran však nikoliv. A tak, když jedno ráno Clare najde vytrhané rostlinky v zahradě, Dorran usoudí, že to udělala ona.
Tento konflikt působí lehce vykonstruovaně, vzhledem k tomu, že doposud nikdo neměl sebemenší náznak ponorkové nemoci, která by se dala očekávat. Jinak by se jednalo asi o přirozenou, nikoliv však racionální reakci.
První a poslední náznaky hororu
Clare se rozhodne utéct z domu a najít vysílačku sama, což se jí povede – auto je ovšem zle rozerváno. Teprve zde si Clare vzpomíná, co se stalo ten den – celá města začala mizet v „tichých zónách“, oblastech odkud nepřicházel žádný signál. Rovněž se šířily zvěsti o zmutovaných stvořeních podobných lidem.
Cestou lesem ji přepadla trojice těchto stvoření a poslala ji z cesty rovnou do stromu a také ji zle potrhala, než ji našel Dorran.
Nenapadá mě, proč tyto informace tajit od samého začátku, neboť si myslím, že kdybych věděl, že světem se toulají znetvoření lidé, možná bych bral postavy na chodbě jako větší hrozbu a ne jako další věc, co Clare vidí, že se dostane do Dorranova bezpečného objetí.
Zrovna uprostřed flashbacku je Clare vyrušena jedním stvořením. Na pomoc jí však přispěchá její Dorran na bílém koni a následuje poměrně napínavá honička lesem k sídlu, kde Dorran odláká monstra na tenký led rybníka, který se ovšem proboří i pod ním.
Zde poprvé v celé knize Clare dostává šanci projevit iniciativu, které se hned ujme. Stylem „Smrtonosné pasti“ vyskočí z okna pomocí závěsu, vytáhne Dorrana na nohy a nějakým způsobem ho za pomoci jeho ztuhlých svalů dopraví domů, kde ho svlékne, zabalí do dek, položí k ohni a zachrání od smrti kompletním prochladnutím organismu.
U toho ovšem nezapomene zmínit, jaké svaly Dorran má.
Poté, co se Dorran následujícího dne zotaví (ten chlap je snad nezničitelný), se pár rozhodne zabarikádovat se v pokoji, kam přesunou část potravin. Při cestě nahoru ovšem potkávají dalšího znetvořeného člověka, kterého oslepí baterkou a zabední se v pokoji.
I’m not even trying anymore…
Monstrum škrábe na zamčené dveře a Clare s Dorranem udělají to, co by udělal každý člověk v této situaci – začnou se líbat.
V tuto chvíli jsem vážně zvažoval, zda číst dál, nebo rovnou otestovat Clařin skok z okna. Naštěstí pro naše milence, příšera se rozhodne vzdát svoje úsilí dobýt se dovnitř, a já se jí nedivím, protože kdybych věděl, co se skrývá uvnitř, taky bych utekl…
Následujícího rána jde pár pročesat dům a pokusit se pozamykat všechny prázdné místnosti, aby snížili monstrům možnosti úkrytu, přičemž naleznou tajné chodby, o kterých Dorran nevěděl.
Clare je unesena monstry a bada-bim, bada-bum – hlavním záporákem je Dorranova matka…
WHAT?
Ano, tato žena se proměnila v monstrum, avšak zachovala si svůj rozum. Společně se svými znetvořenými služebnými se vrátila do sídla, kde se rozhodla naučit Dorrana další lekci tím, že zabije Clare.
Long story short, Clare uteče s Dorranem a nakonec zabijí matku. Celý příběh končí cliff-hangerem po 300 stránkách, kde Dorran jde uklidit matčino tělo a zjistí, že tam není.
Rovněž se ozve Clařina sestra z vysílačky…
Závěr
Je smutné, že tento příběh měl takový potenciál, ale nevyužil nic z toho. Hlavní dějová linka o přežití před vánicí a příšerami byla slibná, škoda že informace o tom, co se vlastně děje byla držena v tajnosti polovinu knihy a když už byla odhalena, bylo moc pozdě, aby se příběh nezvrhnul v Twilight-style romantiku, bez upírů a toxických vztahů.
Na konci bylo ovšem odhaleno, že hlavní cíl byl vztah Clary a Dorrana, kde záporák byla jeho matka, a tudíž nějaké příšery v lese a mutace lidí byly odsunuty stranou.
Během celé knihy jsme se ani nedozvěděli, co způsobilo mutace, pokud pomineme fakt, že to nejspíše byla nějaká látka shozená z vrtulníku, což renderuje celý konflikt lehce zbytečný.
Postavy byly neskutečně kladné a jejich vztah byl od začátku tak průhledný, že bych si skrz něj mohl přečíst lepší knihu. Romantika mi nevadí, když je dobře napsaná. Tahle ovšem zabírala zbytečně moc místa v příběhu, který se kvůli tomu neměl šanci pořádně rozjet.
Panenka na obálce byla reference na opuštěné auto s hračkami na zadním sedadle, co Clare vidí v prologu a s jejich znetvořenými majiteli se následně potká v lese.
A co je nejhorší? Monstra vydávala zvuky, ale žádné, které by se daly popsat jako hlasy. V knize tedy nebyly žádné „hlasy v bouři“…
Z lítosti nad potenciálem, který tam byl, ale zůstal ladem, dávám knize 2/10 Dorranových něžných rukou.
