Dnes je tomu přesně rok, co se potkal se svým osudem projekt Marka Fischbacha (známého pod přezdívkou Markiplier) a Ethana Nestor-Darlinga (vystupujícího také jako CrankGameplays) s názvem Unus Annus.
Unus Annus (latinsky „jeden rok“) byl YouTube kanál se zajímavou zápletkou. Jeden rok – přesně tak dlouho měl projekt trvat. Ne méně. Ne více. Po dosažení ročního jubilea byl kanál odkázán k věčnému smazání. Kanál začal vysílat dne 13. listopadu 2019 a vydával videa pravidelně každý den. Jednalo se o různý druh obsahu, povětšinou typický zábavní obsah, ve kterém oba dva aktéři zkoušeli nové aktivity, nebo jenom tak blbli, ale sem tam se mihnulo i nějaké video s hlubším smyslem zabývající se pomíjivostí času a podobnými nihilistickými tématy.
Tato pomíjivost byla ale jedním z hlavních motivů projektu. Motto kanálu – „memento mori“ (latinsky „pamatuj na smrt“) provázelo celou roční tvorbu. Mezi náladu, která z kanálu vyzařovala, by šlo zařadit myšlenky jako „všichni tam musíme“, „nevíš dne ani hodiny“ a „co tu po nás zůstane“.
S těmito myšlenkami si kanál hrál a byl zvláštním způsobem edukativní. Vědomí, že to, co je teď, nemusí být zítra mi tak nějak pomohlo otevřít oči a žít více v přítomnosti. Pocit, že jednoho dne odejdeme a zůstane po nás jenom vzpomínka v lidech okolo a nějaký ten odkaz dokáže v mnoha lidech rezonovat a donutit je se zamyslet.
Ten jeden rok utekl jako voda – kdy to bylo, když mi Karel ukazoval první videa projektu o přestávce ve škole a než se člověk nadál, seděl na pohovce ve městě vzdáleném tisíc mil od Pardubic a sledoval zánik něčeho, co tu celou dobu bylo s ním.
A tak, 14. listopadu 2020 (den po pátku 13.), když po 12hodinovém živém přenosu, byl kanál oficiálně smazán, rozhodl jsem se i já otočit zpátky za svým životem a podívat se do minulosti.
A zjistil jsem, že roky neskutečně utíkají. Ten den jsem poprvé dostal myšlenku si založit blog a začít sepisovat své pocity, kterých jsem měl po tomto zážitku v hlavě nespočet. Unus Annus umožnil člověku něco neobvyklého – prožít si dopad smrti v relativně neškodném prostředí, bez nutnosti ztráty lidského života. Umřel pouze kanál. Hloupý YouTube kanál. Ale i tak to člověka lehce zasáhlo. Jak jsem již říkal, člověk si ani neuvědomuje, co má kolem sebe, dokud to nezmizí a není návratu.
A tak bych se i rád letos ohlédnul za uplynulým rokem a vzpomenul na to, že nic není věčné a čas je krutovládce, jehož pochod smrti jdeme…
Začněme letošním rokem…
Unus Annus (14. listopadu 2021)
Dnes je neděle a já mám poslední den relaxace, před velkým kolotočem. Zítra totiž máme casting herců na náš projekt „Like Her“ v rámci modulu „Directing Actors“. Rovněž máme přednášku a seminář z Dokumentů, kde musím navrhnout nové téma na film poté, co se nám už tři sesypaly. Naštěstí jsem včera byl v obchodě s vinylovými deskami a domluvil s majitelem, že by šel obchod použít jako předmět dokumentárního filmu. Takže jsem o poznání klidnější, než včera.
Rovněž jsem dnes řešil dárky k Vánocům – hlavně ty pro mě. Pro ostatní mám už povětšinou nakoupené. Koupil jsem si gramofon a předobjednal desky se soundtrackem Elder Scrolls Online jako dárek k narozeninám. K večeři jsem měl napařovaný hambák a po ní jsme koukali na poslední díl Clarksonovy farmy.
Za předchozí rok se toho stihlo stát mnoho. Zkusím nepočítat pandemii, která je tu s námi už druhým rokem a stihla nás ovlivnit jako nic před tím. Ale máme očkování! A taky antivaxxery.
Amerika má nového prezidenta, kterým je Joe Biden, svět válcuje nedostatek čipů a náznak energetické krize, Taliban ovládnul Afghánistán a v Česku proběhly zatím snad nejosudovější volby, ve kterých se střetlo ANO s vítěznou koalicí SPOLU.
Pro mě se taky mnoho změnilo. Prošel jsem první ročník vysoké školy a začal pracovat na svém dokumentárním filmu „Zahrada Boží“, který stále není dokončen. Začal jsem rovněž řešit svoje mentální zdraví, kde dělám celkem progress – chodil jsem přes léto k psychologovi a začal brát antidepresiva; oboje mi strašně pomohlo se zklidnit a jsem tomu strašně vděčný.
Udělal jsem si nové kamarády (Hanča, Katka), našel přátele mezi spolužáky (Ineta, Amelia), poznal vzdálenější rodinu (Hela, Nikol, Nela) a možná našel i sám sebe.
Dal jsem se na sbírání vinylových desek, začal se učit staroseversky, vrátil se ke čtení, naučil se hrát Farára, sestavil poličku, naprogramoval si vlastní archiv, byl na Halloweenské párty a začal cvičit pomocí Beat Saberu.
A dodělal po dvou letech další plakát na Displate. 😀
Cítím se daleko více sebejistěji a i když to stále není ideální, snažím se se neustále vystavovat mimo komfortní zónu; např. vzít si do školy sukni a podobně…
Celkově vzato, byl to úspěšný rok a doufám, že i ten další bude stejně dobrý, ne-li ještě lepší.
Duos annos (13. listopadu 2020)
Loni jsme byli svědky konce kanálu Unus Annus, jehož poslední živý přenos jsme sledovali na projektoru v kuchyni bytu 57.
Ten den se moc nedělo, kromě toho, že jsem sháněl licenci na Adobe, jelikož školní, kterou jsem měl půl roku po odmaturování na černo, po mě najednou začala chtít verifikační kód poslaný na dávno smazaný školní email.
Psal jsem tedy technikovi z DELTY, zdali by mi nemohl účet dočasně obnovit, abych mohl přemigrovat účty. Ale nevyužil jsem to jenom na nelegální licenci Adobe, rovnou jsem si taky přemigroval GitHub účet, abych neztratil svůj „Artic Vault“ achievement… 🙂
Jo a fanoušci ten den začali sepisovat petici proti Amber Heard, poté, co byl Johny Depp propuštěn kvůli obvinění z domácího násilí. Dnes už naštěstí bylo prokázáno, že se domácí násilí jednalo, ale z její strany.
Tres annos (13. a 14. listopadu 2019)
13. bylo úterý a my trávili čas výukou na DELTĚ. Ten den pršelo a do školy zatékalo tehdy děravou střechou, takže na schodech byly kýble chytající dešťovou vodu tekoucí ze stropu.
Na tělocviku jsme zůstali ve škole, neboť jsme nemohli kvůli počasí točit. To nám ale nezabránilo se chystat na ples, neboť jsme započali výrobu počítače z obrovské krabice, kterou dodala Verča Hurtová.
Ten den jsme se vypravili do hobbymarketu, abychom koupili základovou barvu, kterou jsme měli v plánu krabici natřít. Po návratu jsme úspěšně provoněli celou školu aromatem barvy, až na nás vlítla paní Formánková.
Formánková: "Na co tady máte tu barvu...?"
Honza: "Vidíte to okénko na dveřích? To zamalujeme, aby nám sem lidi nečuměli!"
Formánková: "Víte, co bych Vám s tou barvou doporučovala?" *ukazuje prstem na velká okna*
Michal: "Zamalovat i ta velká...?"
Jo a taky jsem oslovil Janyškovou „soudružko učitelko“… Zábavička…
Den poté – ve středu 14. listopadu – přišlo samotné sprejování krabice, po kterém jsme kompletně zamořili vzduch v celé budově, načež nás Formánková vyhodila na chodník před školu, kde jsme při barvení krabice nechtěně nabarvili i dlaždice. Paní Formánková z nás ten den prostě nadšená nebyla…
"Noste tu barvu častěji, to je hustý být sjetej..." - Honza Kollert, 14. 11. 2019
Co se stalo ve světě? Streamovací služba Disney+ byla spuštěná 1 den a za tu krátkou dobu stihla nabrat více než 10 milionů uživatelů. A seriál Mandalorian nám představil roztomilé šílenství v podobě Baby Yody.
Quattuor annos (13. listopadu 2018)
Čtyři roky zpátky od tohoto dne jsem večer seděl v pokoji a stříhal „Send me an angel“. Natáčení už bylo z velké části za námi – zbývalo pouze dotočit poslední scény v Libchavách. Ale jinak už byl klip na dobré cestě…
Bohužel, kameru a stativy jsme měli stále u sebe a bylo v plánu je donést den poté, neboť Zerzi říkal, že to do středy stačí . To se ale nelíbilo Jirkovi, který ten den měl v plánu natáčet… Byl to tehdy ve věcech bordel… 😀
Den před tím také zemřel Stan Lee – autor Marvel komiksů – v krásném věku 95 let. Budiž mu Zem lehká…
Quinque annos (13. listopadu 2017)
Ten den jsem odevzdával loga vytvořená v Illustrátoru na grafiku. Odevzdával jsem hlavně loga dělaná Jirkovi na zakázku pro jeho fiktivní firmu Skyzio, plus nějaký filler. Tehdy mi to vážně nešlo… 😀
A budoucnost? Interní zdroje jedné nerelevantní stránky uvádějí 13. prosince 2023 (za dva roky) jako potenciální datum vydání Vichrů Zimy (The Winds of Winter) – šestého pokračování fantasy série Píseň ledu a ohně od spisovatele George R. R. Martina…
Tak aby nám to vyšlo, co nejdříve!
A na závěr? Mám takovéto vzpomínání rád, protože teprve, když si člověk spojí jeden konkrétní den s plynutím času, tak si uvědomí, jak moc ten čas letí… Vždycky rád vzpomínám, jak jsme zasmradili barvou ve spreji celou DELTU, ale teprve když si člověk řekne „To bylo dva roky zpátky!“ dojde mu, že jsme od té doby ušli kus cesty. A velká cesta je ještě před námi a my nevíme, co nás čeká a jak prošlapaná bude…
Bonum cursum et memento mori…