Hlasy v bouři (Darcy Coates) – Ledové království gone wrong | Recenze

Když jsem se po dlouhé době vrátil ke čtení knih, uchvátil mě žánr hororu, především díky dokonalým creepypastám z pera C. K. Walkera a Dathana Auerbacha.
Proto jsem se při nedávné návštěvě knihkupectví rozhodl sáhnout po nějakém hororovém titulu. Po menší procházce uličkou tohoto žánru mě zaujala obálka titulu od „královny hororu“ Darcy Coates nazvaný „Hlasy v bouři„.

A že to byl horor! Bohužel, v tom špatném slova smyslu. S každou stránkou, co jsem přečetl jsem měl větší chuť knihu zaklapnout a přidat se k hlasům v bouři, neboť i vidina mrazivého lesa se zdála lákavější než pokračovat ve čtení.

Jo a budou spoilery na zápletku i rozuzlení děje, dá-li se to tak nazvat.

Nesuď knihu podle obalu

Obálka knihy a synopse byly dvě věci, které hrály klíčovou roli při mém rozhodování zakoupit titul. Vím, že se říká „nesuď knihu podle obalu„, ale nikdy by mě nenapadlo, že informace na obálce budou jen úzce tematicky souviset s opravdovým obsahem románu.

Obálku zdobí panenka pohozená ve sněhu, zatímco kolem zuří vánice, což samo o sobě navozuje hororový vibe. Troufám si ovšem tvrdit, že ve výsledku je obálka strašidelnější než zbytek knihy.

Synopse knihy je následující:

Nejdřív se zdálo, že vydat se autem za sestrou do jejího perfektně zabezpečeného domu bude rozumný nápad. Jenže tahle vánice není jen obyčejný rozmar počasí a na Clare venku čeká víc než sníh a ostrý vítr.

Musíte sami uznat, že to zní celkem zajímavě. Moje první představa byla o dvou ženách uvězněných v odlehlém domě během sněhové vánice, ve které se skrývají ledová monstra, která jsou každým dnem troufalejší a z dvou žen se stává lovná kořist. Možná, že podle panenky na obálce, v příběhu bude hrát roli i nějaké dítě – třeba dítě její sestry?

Bohužel, všechny tyto informace jsou lehce zavádějící. Popisují sice to, co se v knize děje na začátku. Děj knihy se ovšem stočí jinak a ani ve snu by mě nenapadlo, že za větou „venku na ni číhá víc než sníh a ostrý vítr.“ se bude skrývat láska.

A neberte mě špatně – miluju dobře napsané romantické příběhy, jeden z mých nejoblíbenějších filmů je „Your name (Kimi no na wa)„.

Bouře… a možná i nějaký hlas

Nezbývá nám tedy nic jiného, než se podívat, jaké hrůzy se schovávají uvnitř knihy.

Příběh je vyprávěn v první osobě z pohledu hlavní hrdinky Clare. Clare je ye olde velknovská hrdinka – vlastní malý venkovský domeček se zahrádkou, ráda čte a pracuje v knihkupectví. Nic vyloženě originálního, ale neurazí to.

Clare, jak synopse napovídá, je na cestě skrze sněhovou vánici ke své sestře do zabezpečeného domu. Proč? Nemáme ponětí…
Autorka se pokusila simulovat napětí tím, že čtenáři v prologu odepřela informaci, jaká událost přiměla Clare opustit svůj domov. Víme jen, že v televizi se stalo něco…
Chápu, čeho bylo v úmyslu docílit. U mě ovšem tato taktika vyústila v ustavičné pročítání prvních stránek znovu ve snaze najít tu jednu informaci, kterou jsem snad přehlédl.
Ve výsledku nedochází ani tak k budování napětí jako k tomu, že čtenář netrpělivě čeká, co se vlastně stalo, aby mohlo dojít vůbec k nějaké expozici příběhu.

Prolog končí tím, že Clare slyší nějaký podivný zvuk a ve druhé kapitole se probouzí v posteli v neznámém pokoji. Není tu ovšem sama – u okna stojí neznámý muž.
Z toho se vyklube náš druhý protagonista – Dorran. Clare je zpočátku opatrná a Dorranovi nevěří – pokusí se ho nejdříve zneškodnit pohrabáčem a následně i utéct z domu. Její plány ovšem selžou a Dorran ji přinese vysílenou zpět domů, kde se o ni nadále stará, než se zotaví.

Dorran tvrdí, že našel polámanou Clare když se vracel do sídla, když jeho rodina odjela na zimu pryč. Clare měla autonehodu, ve které utrpěla několik tržných ran a ztratila hodně krve.
Autorka se cítila hodně odvážně a tak po stereotypní hrdince zvolila metodu zvanou ye olde amnesia a udělila Clare ztrátu paměti, takže nevíme, co se vlastně stalo.
Opět – tato metoda má teoreticky sloužit k tomu, aby byl čtenář déle napnutý a odhaloval realitu až s Clare. V praxi to ale znamená, že já v půlce knihy sedím a čekám, až se Clare uráčí vzpomenout na svoji minulost, abych se dozvěděl, proč vlastně čtu, to, co čtu.

Barbie a Ken

Možná jste si s Dorranem všimli jednoho problému. Donesl ji domů po zlé autonehodě a ošetřil. Kdo tedy je? Je to snad lékař?
Nikoliv. Jedná se o syna zchudlé šlechtičny obývající toto sídlo, ve kterém jsou rovněž bouří uvězněni. Celý premise ve skutečnosti zní jako twist na klasickou pohádku „Kráska a zvíře„. Pakliže Clare je kráska, Dorran je… taky kráska?

Ačkoliv se zdá, že by se zde mohlo jednat o přeužívané „hlavní hrdinka se zamiluje do muže i přes jeho zápornou vlastnost“, autorka Darcy Coates se rozhodla nejít cestou ohraných klišé a dát tomuto modelu nějakým způsobem ještě horší podobu.

Dorran je ideální muž. Výškou „hodně přes metr osmdesát“, svalnatý muž s dlouhými tmavými vlasy. Je skromný, starostlivý, empatický, něžný, zručný a inteligentní. Umí vařit, zahradničit, bojovat, hospodařit, plánovat a upřímně bych se nedivil, kdyby i zapálit oheň jedním pohledem.
Clare v průběhu příběhu nezapomíná vyzdvihovat Dorranovu svalnatou hruď, něžné ruce, teplý dech a podobné chuťovky, což nevím, jestli mám brát jako nespolehlivého vypravěče, nebo objektivní pohled autorky.

Celkově jediná jeho záporná vlastnost je nejspíše to, že je moc ohleduplný? Což opět není bráno jako slabost, ale vyzdvihovaná stránka. Na druhou stranu, alespoň se nejedná o „bad boy“ typ, takže alespoň se nejedná o vyzdvihování toxické maskulinity… Takže alespoň to…

Postupem času ovšem zjišťujeme, že Clare je také neskutečně jednodimenzionální hrdinka. Jediná její záporná vlastnost je až moc odhodlaná. Opět – kladná vlastnost prezentovaná jako slabina. A možná to, že po své ztrátě paměti lehce zpochybňuje svoje smysly.

V průběhu celého příběhu sledujeme, jak se neustále jeden snaží chránit druhého, což může vypadat jako pěkné gesto na začátku knihy, ale když se situace opakuje už podesáté, nezbývá nic jiného než protočit oči. Obvykle Dorran něco jde dělat a řekne Clare, aby nechodila a nevystavovala se nebezpečí, načež Claire stejně neposlechne a jde poslepu za ním, přičemž obvykle narazí na nějakou tu postavu na chodbě.

Lockdown

Naše dvě postavy jsou tedy uvězněné v obrovském domě, zatímco telefony nefungují, zásoby jídla a nafty se krátí. Celou dobu je nám prezentováno, že Dorran má nějaké tajemství, navíc Clare na chodbě vidí znetvořené postavy.
V teorii by toto mělo vytvářet děsivou atmosféru, proč to tedy nefunguje? Pravděpodobně, že tyto momenty jsou vloženy jenom mimoděk mezi sbližování dvou hrdinů, takže většinu příběhu převládá pomalá romantika.

Dům je obrovský, což si myslím, že uvírá na intimitě jakékoliv atmosféry, protože ať chceme cokoliv, vždycky to v tom domě je a my z něj tak vidíme jenom malinký úsek.

Duo vyseje v zimní zahradě různou zeleninu, aby se připravili na dobu, kdy jim dojdou zásoby a plánují návrat ke Clařinu autu, kde se má nacházet její vysílačka pro komunikaci se sestrou. Ten ovšem přeruší náhlé krupobití. Dvojice se ale před ním schová v zahradním domku.
Dochází ke sblížení postav a Dorran odkrývá svoje tajemství – pár let zpátky chtěl z domu odejít a hledat štěstí ve světě, ale jeho matka otrávila všechny příbuzné, kteří ho v jeho rozhodnutí podporovali, aby ho „naučila, kde je jeho místo“. A on zůstal v obavě o další příbuzné.
Když to napíšu takhle, tak to zní jenom o něco málo bizarněji, než to je v knize. A opravdu mě mrzí, že to, co mohlo být Dorranovou temnou stránkou je ve skutečnosti jenom další důvod, proč ho litovat.

Clare nadále vídá postavy po domě, Dorran však nikoliv. A tak, když jedno ráno Clare najde vytrhané rostlinky v zahradě, Dorran usoudí, že to udělala ona.
Tento konflikt působí lehce vykonstruovaně, vzhledem k tomu, že doposud nikdo neměl sebemenší náznak ponorkové nemoci, která by se dala očekávat. Jinak by se jednalo asi o přirozenou, nikoliv však racionální reakci.

První a poslední náznaky hororu

Clare se rozhodne utéct z domu a najít vysílačku sama, což se jí povede – auto je ovšem zle rozerváno. Teprve zde si Clare vzpomíná, co se stalo ten den – celá města začala mizet v „tichých zónách“, oblastech odkud nepřicházel žádný signál. Rovněž se šířily zvěsti o zmutovaných stvořeních podobných lidem.
Cestou lesem ji přepadla trojice těchto stvoření a poslala ji z cesty rovnou do stromu a také ji zle potrhala, než ji našel Dorran.
Nenapadá mě, proč tyto informace tajit od samého začátku, neboť si myslím, že kdybych věděl, že světem se toulají znetvoření lidé, možná bych bral postavy na chodbě jako větší hrozbu a ne jako další věc, co Clare vidí, že se dostane do Dorranova bezpečného objetí.

Zrovna uprostřed flashbacku je Clare vyrušena jedním stvořením. Na pomoc jí však přispěchá její Dorran na bílém koni a následuje poměrně napínavá honička lesem k sídlu, kde Dorran odláká monstra na tenký led rybníka, který se ovšem proboří i pod ním.
Zde poprvé v celé knize Clare dostává šanci projevit iniciativu, které se hned ujme. Stylem „Smrtonosné pasti“ vyskočí z okna pomocí závěsu, vytáhne Dorrana na nohy a nějakým způsobem ho za pomoci jeho ztuhlých svalů dopraví domů, kde ho svlékne, zabalí do dek, položí k ohni a zachrání od smrti kompletním prochladnutím organismu.
U toho ovšem nezapomene zmínit, jaké svaly Dorran má.

Poté, co se Dorran následujícího dne zotaví (ten chlap je snad nezničitelný), se pár rozhodne zabarikádovat se v pokoji, kam přesunou část potravin. Při cestě nahoru ovšem potkávají dalšího znetvořeného člověka, kterého oslepí baterkou a zabední se v pokoji.

I’m not even trying anymore…

Monstrum škrábe na zamčené dveře a Clare s Dorranem udělají to, co by udělal každý člověk v této situaci – začnou se líbat.
V tuto chvíli jsem vážně zvažoval, zda číst dál, nebo rovnou otestovat Clařin skok z okna. Naštěstí pro naše milence, příšera se rozhodne vzdát svoje úsilí dobýt se dovnitř, a já se jí nedivím, protože kdybych věděl, co se skrývá uvnitř, taky bych utekl…

Následujícího rána jde pár pročesat dům a pokusit se pozamykat všechny prázdné místnosti, aby snížili monstrům možnosti úkrytu, přičemž naleznou tajné chodby, o kterých Dorran nevěděl.

Clare je unesena monstry a bada-bim, bada-bum – hlavním záporákem je Dorranova matka…

WHAT?

Ano, tato žena se proměnila v monstrum, avšak zachovala si svůj rozum. Společně se svými znetvořenými služebnými se vrátila do sídla, kde se rozhodla naučit Dorrana další lekci tím, že zabije Clare.

Long story short, Clare uteče s Dorranem a nakonec zabijí matku. Celý příběh končí cliff-hangerem po 300 stránkách, kde Dorran jde uklidit matčino tělo a zjistí, že tam není.
Rovněž se ozve Clařina sestra z vysílačky…

Závěr

Je smutné, že tento příběh měl takový potenciál, ale nevyužil nic z toho. Hlavní dějová linka o přežití před vánicí a příšerami byla slibná, škoda že informace o tom, co se vlastně děje byla držena v tajnosti polovinu knihy a když už byla odhalena, bylo moc pozdě, aby se příběh nezvrhnul v Twilight-style romantiku, bez upírů a toxických vztahů.

Na konci bylo ovšem odhaleno, že hlavní cíl byl vztah Clary a Dorrana, kde záporák byla jeho matka, a tudíž nějaké příšery v lese a mutace lidí byly odsunuty stranou.
Během celé knihy jsme se ani nedozvěděli, co způsobilo mutace, pokud pomineme fakt, že to nejspíše byla nějaká látka shozená z vrtulníku, což renderuje celý konflikt lehce zbytečný.

Postavy byly neskutečně kladné a jejich vztah byl od začátku tak průhledný, že bych si skrz něj mohl přečíst lepší knihu. Romantika mi nevadí, když je dobře napsaná. Tahle ovšem zabírala zbytečně moc místa v příběhu, který se kvůli tomu neměl šanci pořádně rozjet.

Panenka na obálce byla reference na opuštěné auto s hračkami na zadním sedadle, co Clare vidí v prologu a s jejich znetvořenými majiteli se následně potká v lese.
A co je nejhorší? Monstra vydávala zvuky, ale žádné, které by se daly popsat jako hlasy. V knize tedy nebyly žádné „hlasy v bouři“…

Z lítosti nad potenciálem, který tam byl, ale zůstal ladem, dávám knize 2/10 Dorranových něžných rukou.

Jeden rok na Winnu [nedokončené]

Vzhledem k nízké motivaci zůstala část tohoto článku nedokončena, ale možná někdy v blízké budoucnosti bude dopsán.

První rok na Northumbrijské univerzitě skončil tak, jak začal – v online prostředí kvůli nepřestávající pandemii. A ačkoliv jsme druhý semestr odchodili z pohodlí domova, strávili jsme ten první na koleji. A i za ten půl rok to byl bizarní zážitek, na který bych rád reflektoval.

Prolog

Naše první zážitky s Winnem souvisejí s bookováním pokojů. V systému, kde se rezervují pokoje, jsme zjistili, že naše možnosti na rezervaci pokojů jsou velmi omezené, neboť pokoje, co Honza a Karel viděli jako volné, se mi ukazovaly jako plné a naopak.
Našli jsme si tedy pokoj 57, kde jsme mohli být všichni. Karel si šel pokoj zarezervovat a my v hrůze zjistili, že je pokoj už plný. Po deseti minutách přemýšlení a zběsilého klikání po všech volných pokojích jsme pochopili, že při rezervaci pokoje, systém zabere celý, aby daný člověk mohl v klidu dokončit rezervaci a nikdo mu nemohl vyfouknout místo.
Když Karel bydlel na pokoji jedna a já na dvojce, Honza se rozhodl, že se podívá na údaje o spolubydlících. A velmi se divil, že s ním bydlí devatenáctiletý Čech studující programování a devatenáctiletá Češka studující film. Systém si myslel, že jsem dívka, což náhle i vysvětlovalo, proč jsme společně mohli pouze do několika pokojů – některé byly striktně dívčí a jiné chlapecké.
Každopádně, po strastiplné cestě jsme se ubytovali na smíšeném pokoji 57 a já oznámil škole, že jsem chlapec. Dodnes v tom mají malinko zmatek a nějaké systémy mě vrací jako dívku, tak jsem už vzdal jim to vymlouvat.

Winn meme

Netrvalo dlouho a přihlásila se naše první spolubydlící. Dychtiví a odkojení seriálem Přátelé jsme byli připravení na Liv udělat dobrý první dojem.
Realita byla ovšem lehce jiná. Po chvíli psaní jsme zjistili, že Líva (jak jsme jí začali hezky česky říkat) se neumí bavit o ničem jiném než alkoholu. Otázky na téma oblíbená kniha nebo oblíbený film nedokázala zodpovědět a téma koníčků odbyla pouhým „pitím s kamarády“. A poté tvrdila, že když nepijeme alkohol, tak jsme nudní.

Příštích několik týdnů se pokusila nás psychologickou válkou vystěhovat, když nám psala, ať se připravíme jak bude pořádat mejdany a přivede si svého nabušeného přítele, který žije na třetím patře. Když zjistila, že s námi ani nehne, sbalila kufry, rozloučila se a odstěhovala se i s kamarádkou Emily na třetí patro. A tak skončilo naše první soužití. 😀

Fear not, dear friend, neboť jsem se asi týden poté probudil uprostřed noci, abych zjistil, že se k nám na pokoj nastěhoval Alhaan Ibrahim, původem z Malediv. A krátce na to přibyly ještě dvě slečny – Rachael a Geogria. A s plným bytem jsme mohli já, Karel a Honza vyrazit vstříc školnímu roku.

První noc v novém bytě

Naše nastěhování bylo lehkým zklamáním po stránce nenaplněných představ. Částečně je určitě na vině (nebo spíš Winně?) dlouhá a náročná cesta přes Skotsko, po které byly naše smysly částečně otupělé.

Z plánků, co jsme viděli během bookování pokojů jsme si mysleli, že kuchyň a obývák budou ústit do chodbičky, ve které budou naše pokoje. Bohužel, bezpečnost zde zvítězila a kuchyň s obývákem byly neprodyšně odděleny protipožárními dveřmi, které lehce kazily dojem z bytu.

Pár minut po nastěhování se přišel pán a poskytnul nám krabice s nádobím a kuchyňským vybavením, ukázal nám z okna přibližnou lokaci Tesca, dal nám kupóny na jídlo a se slovy „Merry Christmas, guys“ odešel.

Tesco jsme úspěšně nalezli a nakoupili jsme si jídlo. K večeři jsme si za experimentování s troubou udělali mraženou pizzu a měli první interakci s Rachael.

Neighbours from Winn

Naše spolubydlící byly zvláštní bytůstky. A nemyslím to ve špatném slova smyslu. Rachael na nás promluvila první větu a my věděli, že jí po zbytek pobytu nebudeme rozumět, neboť mluvila strašně rychle.

Michal: "Hi, I am Michael"
Rachael: "blablablabla.... blablabla?" *otočí se*
Karel ke zbytku: "Nemám ponětí, co z ní teď vypadlo..."

S dívkami jsme žili v poněkud zvláštní symbióze. My jim myli nádobí a ony nás za to budily v noci. Obě totiž měly tendence přijít ve tři ráno, zatímco volaly s kamarádkami na telefonu. Během svého rozhovoru si vůbec nevšimly, že dělají dveře, podlaha a všechno s čím interagovaly vydávalo zvuky o hlasitosti menšího letadla.

*dupání nohou* "blablablabla bla bla... zničit krtka... blabla bla"
*PRÁSK s dveřmi*
*30 sekund ticha*
*dupání nohou* "blablablabla bla bla... blabla bla"
*PRÁSK s dveřmi*
*zvuky řítícího se nádobí*

Karanténa

Šmejděníčko

Vezmeme-li to kolem a kolem, náš byt byl standardně vybavený. V kuchyni jsme měli základní spotřebiče a vybavení jako dvě lednice, dřez, sporák s troubou, varnou konvici, topinkovač a mikrovlnku.
Nad sporákem se nacházela digestoř, která šla vysunout zapotřebí stejné síly jako k otevření okének v autobuse. A lepila. Z nějakého důvodu… 😀

My jako kluci jsme si zabrali levou ledničku značky Montpellier, což jsme rádi komolili na „Markiplier“. Tato lednička stála přímo za dvěřmi, takže jste měli šanci, že někoho přizabijete ranou do zad když vejdete do kuchyně.
Naše lednička měla rovněž velmi zajímavou vlastnost – mrazila více než mrazák. A mohli jsme stáhnout její nastavení na jedničku, stejně proměnila všechno v led. Někdy to bylo celkem otravné jako když si musíte nechávat sendvič k obědu nejdříve čtvrt hodiny rozmrznout…
Vlastnoručně jsme ale s ní dokázali, že princip kryo-spánku je pouhou věcí fikce. Naše lednička totiž zamrazila okurku, ze které po rozmražení zbyl pouze zplihlý zelený tvar, neboť led poničil jakoukoliv strukturu.

Pro každodenní úklid jsme měli na chodbě postavený vysavač s lišáckým úsměvem, kterému jsme z dlouhé chvíle začali přezdívat Paulie (podle Mafie), nebo taky někdy Noo-Noo (Teletubbies). Oboje k němu celkem sedlo.

Vysavač Paulie, někdy taky Noo-noo

Pokud nám přišel nějaký balík, byl na recepci zaevidován do systému Parcel Tracker, kterému jsme po předchozích čtyřech letech na DELTĚ začali přezdívat Packet Tracer. Porblém s Packet Tracerem byl, že balíky byly evidovány náhodně a nebylo možné předvídat, kdy bude zásilka přijata.
Jak jednou Kája popsal proces:

"Podívej se Franto, když přijde někomu balík, tak je to jednoduché... Naskenuješ balík do systému Parcel Tracker a přiřadíš mu příjemce...
Ale máme tu několik pravidel:
- Zaprvé - přijde-li balík po 13té hodině, tak se neeviduje.
- Zadruhé - v neděli pošta nechodí a balíky se neevidují
- Zatřetí - v sobotu se balíky nevydávají
Jo a někdy vybereme náhodný balík a ten necháme ležet pod pultem asi tak týden..."

Tohle je moje království…

Na pokoj si nemohl nikdo z nás vcelku stěžovat. Sem tam se sice našly nedostatky, které by bylo možné vytknout (například mé chybějící záchodové prkénko), ale nejednalo se o nic neřešitelného.

Každý z nás měl vlastní ložnici a postel pána domu. A nevrzala, to já považuji vždy za velké plus. K tomu jsme měli každý vlastní koupelnu, takže jsme se nemuseli dělit o jednu.
Před psacím stolem se nacházelo rozsáhlé okno s výhledem do dvora a do oken protější budovy. Tak si člověk mohl povšimnout slečny o patro pod námi, která většinu času sedávala na stole a líčila se.
Jednou jsem takhle dostal náladu se opřít o parapet a podívat se z okna. Učinil jsem tak a o několik pater jsem uviděl týpka jak tluče hlavou do skla. Tak jsem zase ustoupil od okna a radši zatáhl závěs.

Každý z nás měl také v pokoji nástěnku, kam si mohl vyvěsit fotky, plakáty, daňová přiznání a podobné listiny. Já si pokoj vyzdobil vlastním plakátem „Pomády po ajťácku„. Vezl jsem si i A1 plakát „V síti„, ale pro ten jsem nenašel místo… 🙁

Nutno poznamenat, že kvůli požárním dveřím napříč celým bytem a faktu, že okno bylo zajištěné, aby se nedalo otevřít dokořán, bylo nutné v pokoji na noc větrat, aby se v něm nedělalo dusno.
To ovšem zcela neladilo se studentským životem a tak každou druhou noc byl člověk vzbuzen jedincem nebo skupinou vracející se z párty a potřebující si procvičit hlasivky ještě před konkurzem na Zlatého slavíka.
Asi nejhorší instance se odehrála, když Britská vláda schválila lockdown a studentské párty byly přísně zakázány. Potom si skupinka revolucionářů udělala mejdan na dvoře. Sami si možná připadali jako osvoboditelé, pro nás se stali kandidáty, po kom něco hodit… 😀 (kdyby šlo otevřít okno)

Honza si do svého pokoje pořídil klávesy, tak jsme se u něj čas od času scházeli na hudební chvíle, nebo jen tak posedět.

Karel skládá nové vyzvánění pro Samsung

Rozmístění dvou lustrů bylo to, co naše rána dokázalo vždy obohatit. Byly totiž na dvou místech, kde se člověk nejčastěji oblékal – před skříní a v otevřeném prostoru mezi postelí a stolem. Když jste si oblékali tričko v těchto místech, zaručeně jste praštili do lustru.

Karel: "Dej mi minutku, jenom se obléknu... HERGOT, lustr nechci..."

Dva kluci a jedna holka v Anglii

Takový ten všední život byl v naší režii často zajímavou zkušeností. A neobešel se bez eskapádů.

Ještě na základce jsme rovněž byli na exkurzi v Anglii a bydleli jsme v domácnostech. S mým kamarádem Patrikem jsme doma u pana Johnsona poprvé ochutnali pravý anglický džus. Byl kyselý. A byl silný. Ale poctivý!
Pili jsme to celý týden, křivili pusy, ale byli rádi, že jsme ochutnali něco lokálního. Až posledního dne přišel pan Johnson, nalil nám trochu do sklenice a doředil zbytek vodou, načež my, jako patnáctiletí blbečci pochopili, že jsme celý týden pili pomerančový koncentrát.

Tak téhle historce jsme se po příletu na Winn smáli. Dokud jsme si z obchodu nepřinesli dva litry pomerančovo-mangového „džusu“ a Honza se málem udávil při první sklenici. Historie se nejspíš opakuje…

Dva litry pomerančovo-mangového koncentrátu

Jednoho dne jsme dostali email, že univerzita bude podporovat studenty v karanténě balíčky s jídlem a balíčky s hygienickými potřebami. Zatímco u balíčků s jídlem vám dal systém na výběr, jestli chcete vegetariánské, veganské, nebo s masem, balíčky s hygienou byly přiděleny na základě pohlaví automaticky…
A pamatujete jak jsem psal, že ne všechny systémy mě evidují jako chlapce…?

Balíček s podporou

No, přišly nám dva balíčky s pánskou a jeden s dámskou hygienou…
No co, alespoň jsem dostal kondicionér a sprchoval jsem se sprchovým gelem, který měl konkrétní vůni a ne pouhý abstrakt, jako tomu je u mužských. Nikdy jsem moc pochopil, proč ženské produkty mají vůně jako broskev nebo lesní plody, zatímco mužské jsou popisovány abstraktními koncepty jako „ledová svěžest“ a „přival energie“.
Zbytek balíčku, který jsem nemohl využít, jsem o pár týdnů později daroval do potravinové banky.

Jiný den zase Honza brouzdal po Tinderu a nalezl naši původní spolubydlící Lívu. Nejspíš bylo na třetím patře horko…  ¯\_(ツ)_/¯

Honza našel Lívu na Tinderu

Jeden večer jsme koukali na Univerzitu pro příšerky od Pixaru a uvědomili jsme si, že jsme taky na vysoké škole, ale nemáme tu řecká bratrstva a sesterstva jako na amerických univerzitách.
Rozhodli jsme se proto založit si vlastní a pojmenovat ho Delta Theta React.

My ve spolku Delta Theta React jsme se uměli v noci bavit – jednou jsme koukali na Ratatouille na projektoru!
My ve spolku Delta Theta React jsme nešetřili s alkoholem – měli jsme v lednici půl roku láhev vína!
My ve Delta Theta React jsme žili divokým životem – jednou jsme měli na pokoji osm holek! (příběh je popsán dále :D)

Jídla a neřesti

Odkázáni sami na sebe jsme každý den museli vymýšlet, co budeme vařit k večeři.

Fantastická zábava (a kde ji najít)

Během několikaměsíční karantény a dalšího půl roku na koleji jsme měli poměrně dost času na vymýšlení všelijakých kratochvílí, které nás měly udržet v dobré náladě.

Jelikož celá kolej měla jednu wi-fi síť a lidé používali chytrá zařízení, den co den nám na mobilech vyskakovalo, že někdo streamuje hudbu na svůj repráček. Tyto momenty byly velmi otravné, jelikož aby zařízení nemohl vidět a ovládat někdo jiný jde velmi snadno ošetřit.

Oblíbenou kratochvílí se proto stalo lidem náhodně zvedat hlasitosti zařízení a přejmenovávat je, nebo jim přeskakovat skladby. Jednou jsme otevřeli okno, udělali ticho, zvedli hlasitost a poslouchali, zda odněkud neuslyšíme hlasitou hudbu a nadávání. Bohužel jsme neslyšeli… 🙁

Takovou třešničkou na dortu bylo, když si Karel s Honzou udělali falešný Google účet a jeho jménem streamovali na cizí repráčky Pohodu na intru a pornografický obsah.
A jednou majitel zařízení přejmenoval svůj reproduktor na „Stop it or I will hack you!“.
Vida jeho IT schopnosti jsme ale tuto hrozbu nebrali moc vážně…

Projektíky z doby na Winnu

  • Formánek a továrna na studenty
  • DELTA craft season 2
  • DELTA škola.FUN

Červené stříbrné plátno

Stalo se dobrým zvykem, že při večeři a po ní se u nás koukalo na filmy. Prvních pár týdnů jsme si posedali na gauč a na krabici, ve které přišly moje věci jsme postavili notebook a na něm pouštěli Netflix.

Kouzelná chvilka přišla, když jsme se dívali ve zhasnuté kuchyni na „The Butterfly Effect“ a slyšeli jsme na chodbě bouchnout dveře a nějaké hlasy. Honza se šel podívat, jestli se nám vrací domů spolubydlící a na chodbě našel stát asi osm holek, které přišly vyzvednout Rachael a Georgiu na párty. Všechny se vzápětí nahrnuly k nám do kuchyně, kde našli tři blbečky na gauči, jak koukají na malou obrazovku notebooku a jedí Pringles.
Ve svém údivu se jen jedna z nich zmohla na small talk o filmu.

Náš původní setup

Po tomto zážitku padlo rozhodnutí pořídit si projektor, na kterém můžeme koukat na filmy jako civilizovaní mládenci. Ten jsme postavili na odpadkové koše a podložili papíry, aby byl v požadované výšce a namířili jej na protější zeď. Jelikož podkladová zeď byla červená, viděli jsme filmy lehce rudě, ale v dostatečné tmě jsme si rychle zvykli.
Pod projektorem se nacházel druhý gauč, na který si zvyknul lehat Karel a pozorovat pouštěné filmy a videa z poněkud nezvyklého úhlu.

Umístění prodžektorátu
Karel pod projektorem jí pizzu a za ním se tyčí hromada krabic ke stěhování

Na prodžektorátu jsme mohli pouštět filmy, prohlížet archivní materiál, nebo hrát hry. Na projektoru jsme dělali previews svých projektíků jako „Formánek a továrna na studenty„. Hráli jsme na něm Amnesii, Alien: Isolation nebo Mafii.
A byli jsme na něm svědky konce projektu Unus Annus.

Výběr filmečků
Mafia na projektoru
Mafia na projektoru
Mafia: Definitivní edice na projektoru
Poslední stream kanálu Unus Annus

S ohňostrojem!

Prevence požáru se vzhledem k povaze a zodpovědnosti studentů bere vysoce vážně a majitelé kolejí ji berou s přístupem „Better be safe than sorry“. Každé dveře v budově jsou protipožární a nad dřezem zlověstně visí „protipožární deka“, do které se může člověk, jak Karel prohlásil, „zabalit, aby mu během požáru nebyla zima“.

Trnem v našich patách se však staly všudypřítomné hlásiče požáru, námi také někdy nelichotivě nazývány „hajzl na stropě„. Tento kamarád byl přítomen v každé místnosti a jeho premise byl varovat před požáry vzniklými nezodpovědnými studenty.
Bohužel, nikdy jsme si nebyli jisti, co všechno je schopen vzít vzhledem k tomu, že jsme si za ten půl rok prošli několika planými poplachy, jeden z nich v jedenáct v noci.

Evakuovaní studenti na požárním poplachu
Evakuovaní studenti na požárním poplachu

Navíc každou druhou středu mezi desátou a jedenáctou docházelo ke „zkoušce sirén“, kdy přístroj začal neohlášeně ječet na půl minuty a efektivně vzbudil všechny spící.
Kvůli těmto okolnostem a kvůli nedostatečné ventilaci místnosti díky zamknutému oknu jsme k hlásičům přistupovali s pokorou (Hložková by byla hrdá). Pokud řízky začaly více kouřit, nezbývalo nic jiného než se modlit ke všem bohům a zpívat „We didn’t start the fire“ od Billyho Joela.

To by také vysvětlovalo, proč ti o patro pod námi kouřili trávu zásadně u oken a efektivně aromatizovali náš obývák zápachem marihuany – nechtěli být dalšími, kvůli komu bude muset celá budova vyběhnout ven do deseti stupňů Celsia.

Hlásič požáru
Hlásič požáru
Hlásič požáru meme

Dovolená a stěhování

K našemu velkému údivu jsme v lednici našli podivný bílý prášek na talířku… Neměli jsme ponětí, co to je a jak se to tam dostalo, ale jelikož jsme ani jeden neměli odvahu to ochutnat, hodili jsme to k holkám do ledničky a vyčkávali.
Když ani po několika dnech nezmizel, hledali jsme, co by mohl být zač. Drogy jsme vyloučili už na začátku, neboť takové množství by si žádný student nemohl dovolit. Prášek byl krystalický a lehce byl cítit jako lepidlo, tak jsme pogooglili a přišli s výsledkem, že se jedná o látku na odstranění zápachu, načež jsme prášek vyhodili.

Prášek v lednici

Samozřejmě nebylo možné si všechny věci odvézt domů, tak jsme si pronajímali sklad. Ten jsme si rezervovali online a Karel zařídil telefonicky i smlouvu.
Jeden den jsme se tedy vydali s pár krabicemi věci do skladu. Zatímco Karel s Honzou šli na recepci, já čekal s kolem venku. Skrze okno jsem pouze viděl jak se Honza s Kájou na sebe nervózně dívali, pán hledá v monitoru a směje se.
Ukázalo se, že je nemohl chvíli najít v systému a oznámil jim, že má plno, načež kluci přežili infarkt. Já ho naštěstí čekajíc venku byl ušetřen.

Sklad bylo obrovské bludiště vytažené z hororových filmů. Od výtahu se dalo jít doleva a doprava a za touto volbou se nacházelo obří bludiště. Kolmé stěny nikomu nic neříkaly, neboť uličky na sebe navazovaly pod podivnými úhly, které náhodného pozorovatele pouze mátly. Světla byla na čidla a zhasínala po úsecích, když neviděla žádný pohyb.
Postupné zhasínání světel směrem k vám pouze umocňovalo pocit, že se proti vám rozběhne Demogorgon ze Stranger Things.

Na cestě zpátky jsme šli podle šipek a došli k výtahu. Problém byl ten, že původní výtah stál uprostřed chodby a šlo z něj jít na obě strany, zatímco tento se nacházel na jejím konci. A přísahali bychom, že jsme šli stejnou cestou.
Jsem tedy přesvědčený, že se to tam přestavuje když se nedíváte jako v knihách Stephena Kinga.

Summer days drifting away (a chvilka poezie na závěr)

„Summer days drifting away, to, oh, oh, the summer nights…“
– Sandy Olsenová, Pomáda

Když jsem psal naposledy, byl jsem v Anglii pro věci. A od té doby uplynulo celé léto a pár věcí se změnilo. Každopádně jsem zpět a možná se mi začne chtít psát častěji.

Za léto jsem zažil leccos – letní školu, práci, natáčení, očkování a tak. Rovněž jsem začal užívat léky proti depresi a ačkoliv počáteční reakce mého těla byly více než neúnosné, opravdu cítím, že mi pomohly.

Moje výkyvy nálad jsou o poznání menší, nemám úzkosti a dokonce jsem se vrátil ke hraní a čtení. Celkově je můj život teď kvalitnější.
Možná v nejbližší době napíšu něco o knihách, co jsem četl.

Proběhly dva festivaly Jeden Svět – nejdříve ofiko v letním kině a potom „Ozvěny Jednoho Světa“ v Malé scéně. Umyl jsem půdu na chatě, byl jsem v lese…
Poslal jsem taky dárek Shirley Curry – Skyrim babičce! Vyšil jsem jí logo Skyrimu a za pomocí „velmi ochotné“ paní na poště ho poslal do Ameriky.

Jo, a udělal jsem si novou plochu na notebooku! Obrázky i hlášky se náhodně mění, mám tam odkazy na všechny weby a aplikace, které potřebuji a napsal jsem si vlastní spouštěč her.
Rovněž mi plocha ukazuje počasí, čas, výkon počítače a když hraje hudba, tak i audiospektrum.
Jo a Clippy je zpátky!

Naše grillovačka s učiteli byla lehce fiasko, neboť přišla jenom Sádovská, Štěpánka a Janek (plus se mihnula Pěchna). Ale i tak byla zábava, musím ovšem uznat, že je lehce depresivní poslouchat lidi ze střední, jak řeší domy, hypotéky, daňová přiznání a podobně.

Mimo práce na spoustě zakázek, z nichž spousta byla pro mě více frustrací, nežli zábavnou činností, jsme opět dělali Letní školu IT pro holky.
A Terezka se rozhodla, že se zapíše znovu, což bylo milé překvapení a díky tomu byla větší zábava než kdy jindy.
Celkově byla letní škola letos fajn, když nepočítám ty příšerné vedlejší účinky Zoloftu. Ale to byla jenom malá vada na kráse. Celý týden bylo krásné počasí, všechny úkoly holky bavily, zahrál jsem si Beat Saber, drbali jsme až do jedné do rána, zpívali jsme v parku a vznikla nám řada povedených filmečků. Prostě lovely!

Momentem takové katarze pro mne byla návštěva Slovenska za účely natáčení filmu „Zahrada Boží“, kam jsem odjel s Kubou a dědou.

„Team Slovensko“

Bydleli jsme u Hely – tety přes koleno, se kterou jsem se předtím viděl dvakrát v celém svém životě. Poprvé asi pět let zpátky, když jsme navštívili Slovensko poprvé. Poté jsme se hodně skamarádili během maturit, když jsme si oba vyměňovali po telefonu svoje zkušenosti se zkouškou dospělosti – Hela si dodělávala maturitu ten samý rok, co já dokončoval střední. A poté jsme se viděli teprve dva týdny před naším natáčením, když oni byli zde v Česku.

Vyjma toho, že tato cesta měla dvojí úmysl – udělat si dovolenou a ještě natočit část filmu. A s potěšením se povedlo oboje a z našeho roadtripu se stala taková pozdní zasloužená dovolená.

Nejenže jsem se během ní konečně uvolnil, ale zároveň ve mne vzbudila zvláštní pocit. Jako takový návrat ke kořenům. Už jsem jednou u Hely byl, ale tehdy jsem to tak nevnímal.
Má to zvláštní kouzlo vrátit se do vesnice Báb, odkud můj celý rod pochází.

Kdyby tohle byl feudální středověk, dům mé rodiny by nejspíše jednou připadnul mně, jako nejstaršímu žijícímu mužskému potomkovi.
Neberte mne špatně! Tohle ale není feudální středověk a já rozhodně nechci připravit Nikol o její dům. 😀
Jenom pro mne celý Báb měl takovou atmosféru. Jako bych byl doma. Domov.

Domov, který jsem viděl podruhé v životě, ale cítil jsem, jako že tam patřím. Možná i proto jsem si během krátké třídenní dovolené odpočinul daleko více, než během kteréhokoliv volna.
A nebo to bylo proto, že tam byla koťátka. Jedno z toho…

Začal jsem se bavit s více lidmi, což je fajn, obzvláště v době, kdy se člověk cítí strašně sám a potřebuje rychle nějaký mezilidský kontakt.

A koupil jsem si toto! ^^ Jmenuje se Wheenie!

Wheenie

Jak už jsem zmiňoval, našel jsem v sobě opět chuť číst, hrát hry a co lepší – i psát. Takže snad v nejbližší době budu aktivnější. Mám v hlavě pár nápadů, ale nechci se předbíhat.

A i kdybych jenom sdílel seznam hlášek ze střední, myslím si, že to bude více než stačit, abych se začal aktivněji kreativně angažovat.

A teď už letní dny odplouvají pryč a pomalu se přelévají do podzimu. Za dva týdny letím do Newcastlu začít druhý ročník a mám pocit, že to strašně letí. Ale na druhou stranu, prášky mi teď nedovolují z toho být vyloženě smutný. Ale tak to už chodí.

Proč jsou léta slávy cena,
když věčnost mi byla přislíbena.
Vím, že, co se má stát, vždy se stane.
Neboť čas je bídný zrádce,
jemuž v úsměvu chtíč plane.

Touží postavit se minulosti,
němé tváře, co prchají před lítostí.
Věty, co zůstaly nevyřčené.
Ale čas je krutovládce,
jehož pochod smrti jdeme.