To, že dnes v noci pršelo, nikoho moc nepřekvapilo. Ani studený vítr, který lomcoval provazy kyselého deště nebyl něčím nevídaným. Byl koneckonců počátek listopadu. Dnes ovšem kromě studených kapek vody padalo z nebe navíc něco jiného.
Mrtvola se s nechutným plesknutím zřítila na chodník pouhých pár metrů od místa, kde Roy pod kovovou stříškou usrkával instantní nudle z kelímku. Pár lidí vykřiklo a zaklonilo hlavy ve snaze zjistit, odkud tělo spadlo, a možná taky v obavách, zda za prvním neletí další. V zorném poli jim ovšem pouze tancovaly provazy vody, a tak se brzy dav dal opět do svého jednolitého pochodu noční ulicí.
Mimo nebožtíka naštěstí nikdo nebyl zraněn – sebevrah dopadl do místa, kde zrovna nikdo neprocházel. A to se v tomto přelidněném městě rovnalo skoro zázraku. Hrbolatý beton ulice se začal zbarvovat krví, která se okamžitě mísila s kapkami deště a vytvářela v neony ozářených loužích orientální vzory.
Roy se vzpamatoval z počátečního leknutí a vrátil se k usrkávání polévky z kelímku nespouštěje oči z nekončící masy lidí táhnoucí se z obou stran ulice. Neonové poutače a LCD obrazovky vytvářely na zdech vysokých domů siluety lidí a náhodný kolemjdoucí, kdyby se zastavil, by mohl pozorovat, jak stíny tančí ulicí tam a zpět jakousi extravagantní choreografii.
Nikdo se ale nezastavoval. Všichni spěchali tam nebo onam, schoulení pod stříškami svých deštníků, jako by se tu před chvíli neudálo neštěstí. Tak to tu bylo vždycky – pro druhého jste byli jenom součástí davu. Jenom další prázdná tvář prchající před svým neonovým stínem ve městě plném deště a studeného větru.
Roy znovu pohlédl na bezvládné tělo na chodníku. „Další skokan…,“ pomyslel si, „…ani první a rozhodně ne poslední…“ Snažil se nemyslet na to, co se právě událo. „Dneska už další nervy nepotřebuju…“
Vítr dul a déšť bubnoval na vlnitý plech nad jeho hlavou. Společně se zvuky kroků v kalužích, pokřikujících hlasů a vzdáleného troubení aut vytvářely zvukové panorama, které chvílemi působilo až terapeutickým dojmem.
Sebevraždy patřily k životu v Rain City stejně neodmyslitelně jako neustálý slejvák a kilometry neonů. I přesto Roy stále odvracel zrak, když spatřil polámaná těla nešťastníků, kteří se rozhodli, že raději ukončí svůj život pádem z některé z megabudov, než aby dále čelili úskalím života.
Zemřít kulkou do hlavy byla jedna věc. Ale vyšplhat do nejvyšších pater a poté se bezmocně vrhnout do propasti hlasů a neonů? Na polámaných figurách na chodníku bylo cosi nelidského; bylo to jakoby všechna důstojnost a hrdost z nebožtíka vyprchala společně s tvarem těla, při prudkém nárazu na beton.
Navíc obvykle s sebou sebevrah vzal i člověka, který měl zrovna tu smůlu a šel v místě dopadu jeho letu. Nebo se tělo cestou dolů rozřezalo o natažené kabely a na chodce se seshora snesla rudá sprcha krve a často ještě žijících kusů skokana. A ani jedna z možností nepřidávala už tak dosti odporné podívané.
Přesto měl Roy pro sebevrahy zvláštní pochopení vlastní těm, co už nejednou stáli na hranici života a té nekonečné prázdnoty před sebou.
Déšť padal neustále, ledový vítr, ale polevil na intenzitě, což se dalo považovat za malé vítězství. Spěchající dav už kompletně ignoroval bezvládné tělo ležící na chodníku. Lidé překračovali nebožtíka, jako by na ulici neleželo nic víc než jenom pytel s odpadky.
Roy netušil, co bylo smutnější – zda kompletní lhostejnost, s jakou lidé přistupovali k neštěstí jiných, nebo bezdomovec, který právě se zuřivostí hladové šelmy prohledával krví nasáklé kapsy zesnulého ve snaze nalézt cokoliv, co by se dalo prodat.
Nic nenašel. To nebylo překvapující. Pracháči s kapsami naditými zlatem obvykle neskákali z ze střech budov jedné z chudších čtvrtí.
Bezdomovec neurvale serval taktéž krví prosáklé boty z těla a zmizel v jedné z postranních uliček. Tím kompletně ustal jakýkoliv zájem o tělo. Za chvíli přijedou Čističi, mrtvolu naloží do náklaďáku a odvezou do třídících hal. Tam dělníci vytrhají z ostatků jakékoliv čipy a implantáty a zbytek skončí v lepším případě na městské skládce, v tom horším v jednom z těch laciných burgerů prodávaných v pochybných pouličních bistrech.
„Co je to za místo, kde lidský život má cenu pouze jako prostředek k získání peněz…?“ napadlo Roye. Tato otázka byla čistě rétorická, odpověď na ni dobře znal sám.
Rain City, nelichotivě přezdívané mezi jeho obyvateli „město chcanek“ bylo megaměsto na západním pobřeží bývalých Spojených států. Původně bylo zamýšlené jako místo pro nový začátek lidí všech národností poté, co se klimatická změna vymknula kontrole a vlny kyselých dešťů zaplavily celý západ Ameriky, efektivně likvidující většinu vegetace.
Bohužel, tato vznosná myšlenka se zvrhla, jako vždy, když seženete miliony lidí na jedno místo a vnuknete jim myšlenku svobody. A proto tu teď stálo dystopické bludiště betonu, oceli, neonových světel a zborcených snů. Kriminalita, chudoba, znečištění a bezohlednost korporací dělaly z Rain City zpitvořenou parodii na tradiční ztvárnění pekla ve všech náboženských textech.
Roy dopil poslední kapky z kelímku a sevřel jej v dlani. V místě, kde se měl nacházet odpadkový koš, zel jenom kus plastu přimontovaný k cihlové zdi a hromádka odpadků na zemi.
„Chtěl bych poznat člověka, který má potřebu ukradnout odpaďák na ulici…,“ povzdechl si Ray a přihodil zmačkaný karton na kupu.
Déšť neustával, a tak hbitě sáhl do tašky, kterou nosil přes rameno a vylovil svůj červený puntíkatý deštník. Našel ho pár měsíců zpátky na klinice, kam chodíval na vyšetření. Někdo ho tam zapomněl na věšáku a jeho červená čepička vítala kohokoliv, kdo byl natolik nešťastný, že sem zabloudil. Roy pár týdnů počkal a když bylo zřejmé, že se majitel pro něj nevrátí, přivlastnil si ho.
Napřáhl deštník před sebe a mimoděk přejel zrakem po rozbitém těle na chodníku. Trochu se mu zatmělo před očima, když ho napadlo, zda původního majitele deštníku nepotkal podobný osud. Pokusil se zapudit hrozivou myšlenku, ale bylo příliš pozdě. Už si mu našla cestu do hlavy jako zhoubný nádor a vzpříčila se tam se zlomyslností zaseknutého čipu. Cítil jak mu pulzuje krev ve spáncích.
„Zhluboka dýchej a mysli na něco uklidňujícího,“ opakoval si pro sebe, ale jediné, co si byl schopen vybavit byl odporný zvuk, když tělo narazilo na beton. Ve snaze odpoutat svoji mysl zalomcoval deštníkem, až rukojeť povolila a smotaná stříška dopadla do dešťové kaluže asi metr před ním.
„Do prdele, se vším!“ ulevil si a cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Nebo to byl snad déšť? On sám nevěděl. Hodil s rukojetí rozbitého deštníku o zem, až se pár tváří v davu ohlédlo. Cítil, jak se mu rozklepaly ruce. Měl pocit, jako by mu na hrudi zaparkovalo nákladní auto.
PANICKÝ ZÁCHVAT, zobrazil mu oční implantát uprostřed jeho zorného pole.
APLIKUJI LÉČIVOU LÁTKU, stálo pod tím, NAJDĚTE BEZPEČNÉ MÍSTO A VYČKEJTE V KLIDU NA UVOLNĚNÍ.
Roy uposlechl. Dopotácel se pod stříšku, kde se posadil do podřepu. Cítil, jak se mu aktivoval kyberware. Nyní mu systém sám nadávkuje předepsanou látku na bázi xanaxu, která by měla panický záchvat zahnat. Pro Roye to nebylo poprvé, tak se uvolnil a čekal na úlevu. Během několika minut tíha na hrudi povolila a ruce se mu znovu uklidnily.
„Měl bych jít domů a nakrmit Tommyho…“ zabručel si pro sebe a zvedl se z podřepu. Pár kroků od něj se nacházela telefonní budka. Zrovna v ní stála žena s dlouhými křiklavě zelenými vlasy a někdo jí musel vyprávět něco úžasně vtipného, neboť se smála, až se prohýbala v pase a chvílemi tloukla pěstmi do samolepkami polepeného skla.
Royovi se zdálo, že telefonuje věčnost, ale jelikož mu už uklidňující látky zabraly, necítil zvláštní potřebu se tím znepokojovat. Počkal pod stříškou až žena zavěsí hovor a opustí budku. Teprve potom si přes hlavu přetáhl límec svého kabátu a několika rychlými kroky překonal lijákem zmáčený prostor mezi ním a telefonem.
Uvnitř to páchlo močí a přesládlým parfémem. Dotkl se displeje a začal listovat digitálním seznamem. Do „modrých stránek“, jak se telefonnímu seznamu říkalo kvůli jeho barvě v digitální podobě, se mohl nechat zapsat kdokoliv. V realitě to ale neudělal nikdo, kdo neměl dobrý filtr volání a nechtěl se stát okamžitým cílem telemarketérů, hackerů, kyberstalkerů a podobných typů. Vzhledem k tomu, že doxxing byl oblíbenou pomstou ve společnosti, zařizovala si většina lidí alespoň dvě čísla – jedno, které bylo obecnější a v případě potřeby snadno vyměnitelné a jedno pouze pro důvěryhodné známé.
V Rain City se nacházelo hned několik stovek dopravních společností nabízejících nejrůznější služby od obyčejné taxíky, přes vyhřívaná osobní vznášedla s občerstvením, až po obrněné vzdušné konvoje. Roy nalistoval stránku Joeovy pozemní dopravní služby a vytočil číslo. Na monitoru před ním se zobrazila digitální operátorka, které sdělil svůj preferovaný způsob dopravy a cílovou destinaci.
18 DOLLARŮ, oznámil počítač a Roy zasunul bankovky odpovídající hodnoty do blikajícího otvoru. Preferoval platbu hotově. Jeho psychický stav se čas od času zvrhával v nakupovací horečky a s fyzickými penězi v kapse se záchvaty daly snáze kontrolovat.
Vyšel z telefonní budky zpátky do deště a s úlevou zaznamenal, že zatímco volal, někdo stihl uklidit mrtvé tělo z ulice. Zbývala jedině krvavá šmouha, která bude za pomocí neutuchající průtrže mračen do hodiny pryč. Snad se na chvíli zasnil. Zíral do prázdnoty fascinovaný krásou světel odrážejících se v rudé kaluži tancujících do rytmu kapek deště.
Najednou mu došlo, že stojí uprostřed slejváku, a tak popoběhl zpět pod stříšku, kde pojídal svou večeři. Vyplašil tím dvě krysy, které prohledávaly kupu odpadků jako by to byl několikapatrový dort s kelímkem od nudlí jako třešničkou na vrcholu. Opřel se zády o rudé cihly a čekal na svého taxíka.
Jít pěšky se mu nechtělo a v této večerní hodině byla cesta podzemkou zaručeným způsobem, jak si říct o problémy. Drobné krádeže, přepadení a pokusy o únos byly v metru častým nešvarem a Roy, přec se uměl bránit efektivně, nepotřeboval další způsob, jak se nechat rozrušit. Navíc, hrozilo, že se jiný sebevrah rozhodne ukončit své trápení skokem pod projíždějící soupravu, což by znamenalo trčet zbytek večera zaseklý v tunelu pod městem užíraje se pohledem na další polámané tělo.
Z myšlenek ho probralo náhlé skřípání brzd a v další vteřině jej celého zkropila vlna dešťové vody.
„Do hajzlu,“ zabručel si, když mezi proudy vody, které mu crčely z vlasů, spatřil oprýskaný pastelově žlutý taxík Joeovy pozemní dopravní služby. Kaluž, ve které šofér zastavil se stále vlnila a odrážela žlutý neon, kterým bylo vozidlo podsvícené, když Roy otevřel zadní dveře a usedl na špinavou sedačku.
„Gutten Abend! Wir haben schönes wetter!“ uvítal ho taxikář s úsměvem od ucha k uchu.
Roy by obyčejně neměl náladu bavit se s cizinci; o to méně, když seděl nacucaný vodou jako houbička na nádobí na zadní sedačce vozidla páchnoucím cigaretovým kouřem. A už vůbec ne s člověkem, který mu tuto nedobrovolnou sprchu zařídil.
Mlčky dal gestem ruky najevo, že řidič může vyrazit, načež Němec sešlápl plyn až k podlaze a začal se s obratností švadleny proplétat ucpanou ulicí. Roy si povzdychl, zabořil se do překvapivě měkkého opěradla a zcela se poddal účinkům uklidňující látky.
