Jak jsem se stal (omylem) slavným ve SPORE

SPORE – hra mého dětství a hřiště mé kreativity. Stovky hodin strávené v editoru Galaktických dobrodružství, stavěním kulis a vyprávěním příběhů. Celé příběhy našich ras mohly být sestaveny v pískovišti jehož limetem byly pouze hranice naší představivosti.

A teď, zhruba sedm let poté, co jsem naposledy hrál SPORE, jsem se rozhodl navštívit tuto truhlici vzpomínek a pokusit se v rámci své archivační iniciativy zachovat co nejvíce výtvorů.

Většina věcí, co jsem vytvořil byla nahrána na oficiální servery Sporepedie – online galerie uživatelských výtvorů, která stále i po patnácti letech od spuštění stále běží, byť s nedostatky spojenými s jejím stářím.

Dokážete si tedy představit moji hrůzu, když jsem zjistil, že ze všech mých nahraných výtvorů zbylo pouhých 18. Co se stalo se zbytkem?

Po menším hledání na fórech jsem zjistil, že servery mažou staré záznamy, se kterými se delší dobu neinteraguje. To byla celkem smutná vyhlídka na celé dětství smazané hloupým algoritmem.

Vzápětí jsem ale narazil na redditu na týpka, který byl celkem povědomý s celou funkcionalitou Sporepedie a vysvětlival, že výtvory nejsou smazané, ale pouze skryté a dají se dohledat. Kontaktoval jsem jej a momentálně řešíme záchranu alespoň těch nejcennějších vzpomínek.

Každopádně jsem během mého bádání dělal i nějaké testy se hrou – převážně testoval, zda stále funguje nahrávání a stahování. A zjistil jsem, že funguje!

Během těchto pokusů jsem mimoděk nahrál do Sporepedie „Alicinu knihovnu záhad“ – dobrodružství vytvořené na střední škole jako parodie na paní učitelku Hložkovou a možná i jako loveletter mému dětství ve SPORE.

V tomto krátkém příběhu se hráč vydává na dovolenou s ochutnáváním jídel po celé galaxii. K tomu by mohla pomoci kniha s názvem „Průvodce po jídlech galaxie“, která se nachází v Alicině intergalaktické knihovně. Taková hloupůstka, navíc v češtině.

Jeden z mnoha vtipů

Byl jsem celkem překvapen, když jsem na něm večer našel komentář od jiného hráče ptající se, zda ho nechci přeložit do angličtiny.

„Cool,“ řekl jsem si, „někdo si to stáhnul a zahrál…“ Odpověděl jsem, že nejspíše ne, neboť se do SPORE nevracím a pouze zálohuji.

Ráno jsem se ovšem vzbudil a zjistil jsem, že „Alicina knihovna záhad“ je listed na Sporepedii jako „Nejoblíbenější nové dobrodružství“ a žádostí o překlad je více.

Sporepedie s „Alicinou Knihovnou Záhad“ mezi nejoblíbenějšími výtvory

V tuto chvíli jsem zacítil jakousi povinnost ke své komunitě; koneckonců jak říkali Peteru Parkerovi: „S velkou mocí přichází velká zodpovědnost.“ Rozhodl jsem se přeložit dobrodružství do angličtiny.

Tohle byl vlastně můj dětský sen – být slavný tvůrce ve SPORE.

Tak jsem usedl k notebooku a přeložil celý výtvor a snažil se zároveň předelat všechny interní vtipy, aby si je mohli užít i náhodní hráči. Když jsem byl hotov, nahrál jsem ho.

Najednou jsem si všiml, že mám v knihovně TŘI „Aliciny knihovny záhad“, nikoliv dvě.

Podívám se na tu třetí a nevěřím svým očím. Ti parchanti si splácali vlastní fanouškovský překlad za pomoci překladače!

AND I LOVE IT!

Fanouškovský překlad „Aliciny Knihovny Záhad“

Dešťové kapky

cyberpunk

To, že dnes v noci pršelo, nikoho moc nepřekvapilo. Ani studený vítr, který lomcoval provazy kyselého deště nebyl něčím nevídaným. Byl koneckonců počátek listopadu. Dnes ovšem kromě studených kapek vody padalo z nebe navíc něco jiného.

Mrtvola se s nechutným plesknutím zřítila na chodník pouhých pár metrů od místa, kde Roy pod kovovou stříškou usrkával instantní nudle z kelímku. Pár lidí vykřiklo a zaklonilo hlavy ve snaze zjistit, odkud tělo spadlo, a možná taky v obavách, zda za prvním neletí další. V zorném poli jim ovšem pouze tancovaly provazy vody, a tak se brzy dav dal opět do svého jednolitého pochodu noční ulicí.

Mimo nebožtíka naštěstí nikdo nebyl zraněn – sebevrah dopadl do místa, kde zrovna nikdo neprocházel. A to se v tomto přelidněném městě rovnalo skoro zázraku. Hrbolatý beton ulice se začal zbarvovat krví, která se okamžitě mísila s kapkami deště a vytvářela v neony ozářených loužích orientální vzory.

Roy se vzpamatoval z počátečního leknutí a vrátil se k usrkávání polévky z kelímku nespouštěje oči z nekončící masy lidí táhnoucí se z obou stran ulice. Neonové poutače a LCD obrazovky vytvářely na zdech vysokých domů siluety lidí a náhodný kolemjdoucí, kdyby se zastavil, by mohl pozorovat, jak stíny tančí ulicí tam a zpět jakousi extravagantní choreografii.

Nikdo se ale nezastavoval. Všichni spěchali tam nebo onam, schoulení pod stříškami svých deštníků, jako by se tu před chvíli neudálo neštěstí. Tak to tu bylo vždycky – pro druhého jste byli jenom součástí davu. Jenom další prázdná tvář prchající před svým neonovým stínem ve městě plném deště a studeného větru.

Roy znovu pohlédl na bezvládné tělo na chodníku. „Další skokan…,“ pomyslel si, „…ani první a rozhodně ne poslední…“ Snažil se nemyslet na to, co se právě událo. „Dneska už další nervy nepotřebuju…“

Vítr dul a déšť bubnoval na vlnitý plech nad jeho hlavou. Společně se zvuky kroků v kalužích, pokřikujících hlasů a vzdáleného troubení aut vytvářely zvukové panorama, které chvílemi působilo až terapeutickým dojmem.

Sebevraždy patřily k životu v Rain City stejně neodmyslitelně jako neustálý slejvák a kilometry neonů. I přesto Roy stále odvracel zrak, když spatřil polámaná těla nešťastníků, kteří se rozhodli, že raději ukončí svůj život pádem z některé z megabudov, než aby dále čelili úskalím života.

Zemřít kulkou do hlavy byla jedna věc. Ale vyšplhat do nejvyšších pater a poté se bezmocně vrhnout do propasti hlasů a neonů? Na polámaných figurách na chodníku bylo cosi nelidského; bylo to jakoby všechna důstojnost a hrdost z nebožtíka vyprchala společně s tvarem těla, při prudkém nárazu na beton.

Navíc obvykle s sebou sebevrah vzal i člověka, který měl zrovna tu smůlu a šel v místě dopadu jeho letu. Nebo se tělo cestou dolů rozřezalo o natažené kabely a na chodce se seshora snesla rudá sprcha krve a často ještě žijících kusů skokana. A ani jedna z možností nepřidávala už tak dosti odporné podívané.

Přesto měl Roy pro sebevrahy zvláštní pochopení vlastní těm, co už nejednou stáli na hranici života a té nekonečné prázdnoty před sebou.

Déšť padal neustále, ledový vítr, ale polevil na intenzitě, což se dalo považovat za malé vítězství. Spěchající dav už kompletně ignoroval bezvládné tělo ležící na chodníku. Lidé překračovali nebožtíka, jako by na ulici neleželo nic víc než jenom pytel s odpadky.

Roy netušil, co bylo smutnější – zda kompletní lhostejnost, s jakou lidé přistupovali k neštěstí jiných, nebo bezdomovec, který právě se zuřivostí hladové šelmy prohledával krví nasáklé kapsy zesnulého ve snaze nalézt cokoliv, co by se dalo prodat.
Nic nenašel. To nebylo překvapující. Pracháči s kapsami naditými zlatem obvykle neskákali z ze střech budov jedné z chudších čtvrtí.

Bezdomovec neurvale serval taktéž krví prosáklé boty z těla a zmizel v jedné z postranních uliček. Tím kompletně ustal jakýkoliv zájem o tělo. Za chvíli přijedou Čističi, mrtvolu naloží do náklaďáku a odvezou do třídících hal. Tam dělníci vytrhají z ostatků jakékoliv čipy a implantáty a zbytek skončí v lepším případě na městské skládce, v tom horším v jednom z těch laciných burgerů prodávaných v pochybných pouličních bistrech.

„Co je to za místo, kde lidský život má cenu pouze jako prostředek k získání peněz…?“ napadlo Roye. Tato otázka byla čistě rétorická, odpověď na ni dobře znal sám.

Rain City, nelichotivě přezdívané mezi jeho obyvateli „město chcanek“ bylo megaměsto na západním pobřeží bývalých Spojených států. Původně bylo zamýšlené jako místo pro nový začátek lidí všech národností poté, co se klimatická změna vymknula kontrole a vlny kyselých dešťů zaplavily celý západ Ameriky, efektivně likvidující většinu vegetace.

Bohužel, tato vznosná myšlenka se zvrhla, jako vždy, když seženete miliony lidí na jedno místo a vnuknete jim myšlenku svobody. A proto tu teď stálo dystopické bludiště betonu, oceli, neonových světel a zborcených snů. Kriminalita, chudoba, znečištění a bezohlednost korporací dělaly z Rain City zpitvořenou parodii na tradiční ztvárnění pekla ve všech náboženských textech.

Roy dopil poslední kapky z kelímku a sevřel jej v dlani. V místě, kde se měl nacházet odpadkový koš, zel jenom kus plastu přimontovaný k cihlové zdi a hromádka odpadků na zemi.

„Chtěl bych poznat člověka, který má potřebu ukradnout odpaďák na ulici…,“ povzdechl si Ray a přihodil zmačkaný karton na kupu.

Déšť neustával, a tak hbitě sáhl do tašky, kterou nosil přes rameno a vylovil svůj červený puntíkatý deštník. Našel ho pár měsíců zpátky na klinice, kam chodíval na vyšetření. Někdo ho tam zapomněl na věšáku a jeho červená čepička vítala kohokoliv, kdo byl natolik nešťastný, že sem zabloudil. Roy pár týdnů počkal a když bylo zřejmé, že se majitel pro něj nevrátí, přivlastnil si ho.

Napřáhl deštník před sebe a mimoděk přejel zrakem po rozbitém těle na chodníku. Trochu se mu zatmělo před očima, když ho napadlo, zda původního majitele deštníku nepotkal podobný osud. Pokusil se zapudit hrozivou myšlenku, ale bylo příliš pozdě. Už si mu našla cestu do hlavy jako zhoubný nádor a vzpříčila se tam se zlomyslností zaseknutého čipu. Cítil jak mu pulzuje krev ve spáncích.

„Zhluboka dýchej a mysli na něco uklidňujícího,“ opakoval si pro sebe, ale jediné, co si byl schopen vybavit byl odporný zvuk, když tělo narazilo na beton. Ve snaze odpoutat svoji mysl zalomcoval deštníkem, až rukojeť povolila a smotaná stříška dopadla do dešťové kaluže asi metr před ním.

„Do prdele, se vším!“ ulevil si a cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Nebo to byl snad déšť? On sám nevěděl. Hodil s rukojetí rozbitého deštníku o zem, až se pár tváří v davu ohlédlo. Cítil, jak se mu rozklepaly ruce. Měl pocit, jako by mu na hrudi zaparkovalo nákladní auto.

PANICKÝ ZÁCHVAT, zobrazil mu oční implantát uprostřed jeho zorného pole.
APLIKUJI LÉČIVOU LÁTKU, stálo pod tím, NAJDĚTE BEZPEČNÉ MÍSTO A VYČKEJTE V KLIDU NA UVOLNĚNÍ.

Roy uposlechl. Dopotácel se pod stříšku, kde se posadil do podřepu. Cítil, jak se mu aktivoval kyberware. Nyní mu systém sám nadávkuje předepsanou látku na bázi xanaxu, která by měla panický záchvat zahnat. Pro Roye to nebylo poprvé, tak se uvolnil a čekal na úlevu. Během několika minut tíha na hrudi povolila a ruce se mu znovu uklidnily.

„Měl bych jít domů a nakrmit Tommyho…“ zabručel si pro sebe a zvedl se z podřepu. Pár kroků od něj se nacházela telefonní budka. Zrovna v ní stála žena s dlouhými křiklavě zelenými vlasy a někdo jí musel vyprávět něco úžasně vtipného, neboť se smála, až se prohýbala v pase a chvílemi tloukla pěstmi do samolepkami polepeného skla.

Royovi se zdálo, že telefonuje věčnost, ale jelikož mu už uklidňující látky zabraly, necítil zvláštní potřebu se tím znepokojovat. Počkal pod stříškou až žena zavěsí hovor a opustí budku. Teprve potom si přes hlavu přetáhl límec svého kabátu a několika rychlými kroky překonal lijákem zmáčený prostor mezi ním a telefonem.

Uvnitř to páchlo močí a přesládlým parfémem. Dotkl se displeje a začal listovat digitálním seznamem. Do „modrých stránek“, jak se telefonnímu seznamu říkalo kvůli jeho barvě v digitální podobě, se mohl nechat zapsat kdokoliv. V realitě to ale neudělal nikdo, kdo neměl dobrý filtr volání a nechtěl se stát okamžitým cílem telemarketérů, hackerů, kyberstalkerů a podobných typů. Vzhledem k tomu, že doxxing byl oblíbenou pomstou ve společnosti, zařizovala si většina lidí alespoň dvě čísla – jedno, které bylo obecnější a v případě potřeby snadno vyměnitelné a jedno pouze pro důvěryhodné známé.

V Rain City se nacházelo hned několik stovek dopravních společností nabízejících nejrůznější služby od obyčejné taxíky, přes vyhřívaná osobní vznášedla s občerstvením, až po obrněné vzdušné konvoje. Roy nalistoval stránku Joeovy pozemní dopravní služby a vytočil číslo. Na monitoru před ním se zobrazila digitální operátorka, které sdělil svůj preferovaný způsob dopravy a cílovou destinaci.

18 DOLLARŮ, oznámil počítač a Roy zasunul bankovky odpovídající hodnoty do blikajícího otvoru. Preferoval platbu hotově. Jeho psychický stav se čas od času zvrhával v nakupovací horečky a s fyzickými penězi v kapse se záchvaty daly snáze kontrolovat.

Vyšel z telefonní budky zpátky do deště a s úlevou zaznamenal, že zatímco volal, někdo stihl uklidit mrtvé tělo z ulice. Zbývala jedině krvavá šmouha, která bude za pomocí neutuchající průtrže mračen do hodiny pryč. Snad se na chvíli zasnil. Zíral do prázdnoty fascinovaný krásou světel odrážejících se v rudé kaluži tancujících do rytmu kapek deště.

Najednou mu došlo, že stojí uprostřed slejváku, a tak popoběhl zpět pod stříšku, kde pojídal svou večeři. Vyplašil tím dvě krysy, které prohledávaly kupu odpadků jako by to byl několikapatrový dort s kelímkem od nudlí jako třešničkou na vrcholu. Opřel se zády o rudé cihly a čekal na svého taxíka.

Jít pěšky se mu nechtělo a v této večerní hodině byla cesta podzemkou zaručeným způsobem, jak si říct o problémy. Drobné krádeže, přepadení a pokusy o únos byly v metru častým nešvarem a Roy, přec se uměl bránit efektivně, nepotřeboval další způsob, jak se nechat rozrušit. Navíc, hrozilo, že se jiný sebevrah rozhodne ukončit své trápení skokem pod projíždějící soupravu, což by znamenalo trčet zbytek večera zaseklý v tunelu pod městem užíraje se pohledem na další polámané tělo.

Z myšlenek ho probralo náhlé skřípání brzd a v další vteřině jej celého zkropila vlna dešťové vody.

„Do hajzlu,“ zabručel si, když mezi proudy vody, které mu crčely z vlasů, spatřil oprýskaný pastelově žlutý taxík Joeovy pozemní dopravní služby. Kaluž, ve které šofér zastavil se stále vlnila a odrážela žlutý neon, kterým bylo vozidlo podsvícené, když Roy otevřel zadní dveře a usedl na špinavou sedačku.

„Gutten Abend! Wir haben schönes wetter!“ uvítal ho taxikář s úsměvem od ucha k uchu.

Roy by obyčejně neměl náladu bavit se s cizinci; o to méně, když seděl nacucaný vodou jako houbička na nádobí na zadní sedačce vozidla páchnoucím cigaretovým kouřem. A už vůbec ne s člověkem, který mu tuto nedobrovolnou sprchu zařídil.

Mlčky dal gestem ruky najevo, že řidič může vyrazit, načež Němec sešlápl plyn až k podlaze a začal se s obratností švadleny proplétat ucpanou ulicí. Roy si povzdychl, zabořil se do překvapivě měkkého opěradla a zcela se poddal účinkům uklidňující látky.

Galaktická dobrodružství | Univerza mého dětství

SPORE Galaktická dobrodružství
"I've sailed a sea of stars
and run the vessels aground,..."
 - Replica, Miracle of Sound (2017)

Každý z nás nepochybně máme nějaké médium – videohru, knihu či film – které nás nadchly do něčeho nového. Za svou lásku k fantasy žánru nejspíše vděčím knižní sérii Hraničářův učeň (John Flannagan) a následně celému universu Zaklínač (Andrzej Sapkowski, CD Projekt Red).

Fantasy ovšem stojí na časové ose mého dětství celkem pozdě. Ještě ve dvanácti letech jsem fantasy vůbec neměl rád a sci-fi taktéž. A podívejte se na mě teď! Nejznámější firma v okolí…
Už jsem dokonce jednou obdržel zprávu začínající: „Ty se vyznáš ve středověkých zbraních, že? Mám jeden takový problém…“, což nejen že je absurdní, až se někdy ptám, zda se to vůbec stalo, ale rovněž mě nikdy nenapadlo, že existuje možnost, že někdo z mého okolí bude mít reálný problém týkající se kopí.

Co se ovšem stalo, že jsem tak změnil názor? Kde to všechno začalo? Odpověď? U jedné hry – SPORE.
SPORE je videohra studia Maxis publikovaná EA z roku 2008. Jednalo se o nejambicióznější a zároveň projekt Willa Wrighta.
Ve SPORE má hráč jediný úkol – projít se svým stvořením celým procesem evoluce. Není to lehký úkol. Musíme přežít mezi ostatními mikroorganismy, vydrápat se na souš, založit hnízdo, získat inteligenci, přemoci ostatní kmeny, sjednotit celý druh a nakonec dobýt hvězdy v poslední fázi.
Na tuto už tak dost ambiciózní formuli ovšem přichází datadisk (retro název pro DLC) s názvem Galaktická dobrodružství, který umožňuje vytvářet krátké příběhy odehrávající se kdekoliv a následně je odehrát se svými galaktickými kapitány z původní hry.

Já jsem SPORE i s tímto rozšířením dostal k Vánocům, tuším, ve třinácti letech a okamžitě mě nadchly ty neomezené možnosti, které hra nabízela. Vím, že jsme ve škole tehdy ujížděli na The Sims, takže ačkoliv nevím jak se SPORE mezi námi rozšířilo, chápu, proč tomu tak bylo.

SPORE - Galaktická edice
SPORE – Galaktická edice

Každopádně to, co nastalo by se dalo nazvat Velkým třeskem (celkem tematické). Každý z naší party měl vlastní vesmírnou rasu s domovskou planetou, galaktickým kapitánem, vlastní měnou, zvyky a tak dále.
Na platformě blog.cz jsme si každý založili blog věnovaný našemu galaktickému impériu, který jsme si vyšperkovali informacemi o dané rase. Často doprovázené velmi kostrbatými obrázky, kýčovými nápady a rozpixelovanou grafikou, kterou jsem celé naší partě plácal v kombinaci PowerPoint Malování Movie Maker.

Příklad tehdejší grafiky záhlaví
První záhlaví mého blogu

Když koukám zpětně na to, co se nám tehdy líbilo, tak se mi lehce obrací můj grafický žaludek, ale jsem také i celkem impressed! Začít se někde muselo a moje myšlenkové pochody byly tehdy dost pokročilé…

V polovině roku 2020 zanikla platforma blog.cz a s ní i zbytky našeho dětského snažení. For good and for worse. Nehorázně se stydím za to, co jsme tehdy plodili a jsem rád, že to je pryč. Ale zároveň to je kus našeho dětství a i když to už je dávno pryč, je přece jenom škoda, že jeho náplň takhle zanikla.
WayBack machine má několik otisků mého blogu – byly ovšem pořízeny obyčejným botem, který se neobtěžoval zálohovat něco jiného, než čisté HTML, takže i z toho moc nezbylo.
Naštěstí mám stále na disku dostatek materiálu, abych mohl cringovat a vzpomínat, kdy se mi zachce. 🙂

Společně s blogem jsme každý nosili i jeden až dva sešity v pevných deskách, kam jsme si črtali nákresy map, popisovali různá božstva a kreslili naše stvoření. Dodnes ty sešity mám schované a když se nudím, tak si je pročítám.

Naše sešity

Byli jsme tím tehdy úplně posedlí! Na školních výletech jsme uzavírali diplomatické smlouvy a plánovali galaktické války, ve školních lavicích prozkoumávali planety a v zimě jsme i jednou měli Zimní Intergalaktické Hry (příhodně v době olympiády). A nesmím zapomenout že díky našim civilizacím byly každoroční povinné řečnické soutěže o něco snesitelnější.
Říct, že jsme měli bujnou fantasii by bylo jako říct, že Hitler nebyl dobrý člověk. Je to pravda, to ano…, jenom to úplně nevystihuje podstatu v plném rozsahu.

Nutno poznamenat, že stejně jako každý dospívající člověk, který se snaží najít sebe sama a neví, čím se má definovat, jsme měli tendenci se definovat médii, co k nám promlouvaly.
V prvé řadě se to odráželo naší posedlostí tímto úplně vymyšleným univerzem. Naše osobnosti tím byly definované, čímž jsme, retrospektivně řečeno, celkem lezli na nervy holkám v naší třídě, které nás měly za nedospělé…
Musím říct, že je chápu. Na druhou stranu ony taky nebyly příklad dospělosti, byť se za něj považovaly. Takže jsme na tom ve výsledku byli asi všichni stejně…

V druhé řadě toto definování se oblíbenými příběhy, světy a žánry se promítalo do naší galaxie. Každý z nás byl vždy alespoň měsíc do něčeho tak nadchnutý, že si z onoho světa něco urval a přilepil to ke své rase. Tak vznikal chuchvalec plagiátorství a originálních myšlenek, až se v tom nemohl vyznat nikdo jiný mimo nás. Byl to slepenec, to ano. Ale náš! A my si ho hýčkali.

A co jsme zpětně vykrádali? Já sám jsem implementoval a kradl tolik, že se ze mě později stal Pán Jeskyně.
Žerty stranou, tak vážné to zase nebylo, ale přiznám se, že jsem se nechával inspirovat hrami jako byla Mafie, Posel Smrti, knižní sérií Podzemí a třeba celým lorem původní hry SPORE.
Ze strany mých kolegů potom byly „vypůjčeny“ prvky z děl jako je Sherlock Holmes, Doctor Who, Hvězdná brána a bezesporu i Hvězdné války.

Speciální odstavec patří Járovi, u kterého by se zdálo, že je z nás všech nejoriginálnější. Jeho planeta Tyrraunie byla fantasy a všechno bylo jiné než u nás. Tehdy jsme to neprokoukli, ale dnes je očividné, že jeho originalita byla dána tím, že se inspiroval na druhé straně fantastického spektra u univerz jako World of Warcraft a podobných high fantasy. Plus se jedna z ras až moc podobala Mistru Yodovi. 😀

Tím ale nechci říct, že bychom byli plagiátoři. Ano, inspirovali jsme se… Ale měli jsme i dost originálních nápadů, kterými jsme protkali a orámovali tu inspiraci. A jak říká klasický citát:

"To steal ideas from one person is plagiarism; to steal from many is research."
- Anonym

Bylo to zajímavé období a, alespoň z mého pohledu, mě to posunulo vpřed k mým originálnějším létům. Nebýt této fáze, nezačnu se zabývat o fantasy a eventuálně bych ani nezačal tvořit vlastní fantasy svět k Dračímu doupěti.

Mozaika z MS Malování představující všechny postavy
Mozaika z MS Malování představující všechny postavy

K tomuto světu už bych se nerad vracel v nějaké kreativní podobě.
Rád bych jej ještě jednou navštívil a sepsal tak, jak byl – jako to naše klubíčko inspirace, plagiátorství a třináctileté fantasie. Jako když se v muzeu díváme na sochy, ale už je nedokončujeme.
Někdy krása je v tom nechat věci nedokončené a obdivovat je pro to, čím jsou, než pro to, čím by mohly být, kdyby byly dokončeny.

A nakonec, proč ne? Proč nenavštívit tento svět formou cestopisu? Nakonec… Možná by to tak moje minulé já chtělo…