Rubrika: Studentův průvodce (nejen) po Anglii

Vzhledem k nízké motivaci zůstala část tohoto článku nedokončena, ale možná někdy v blízké budoucnosti bude dopsán.

První rok na Northumbrijské univerzitě skončil tak, jak začal – v online prostředí kvůli nepřestávající pandemii. A ačkoliv jsme druhý semestr odchodili z pohodlí domova, strávili jsme ten první na koleji. A i za ten půl rok to byl bizarní zážitek, na který bych rád reflektoval.

Prolog

Naše první zážitky s Winnem souvisejí s bookováním pokojů. V systému, kde se rezervují pokoje, jsme zjistili, že naše možnosti na rezervaci pokojů jsou velmi omezené, neboť pokoje, co Honza a Karel viděli jako volné, se mi ukazovaly jako plné a naopak.
Našli jsme si tedy pokoj 57, kde jsme mohli být všichni. Karel si šel pokoj zarezervovat a my v hrůze zjistili, že je pokoj už plný. Po deseti minutách přemýšlení a zběsilého klikání po všech volných pokojích jsme pochopili, že při rezervaci pokoje, systém zabere celý, aby daný člověk mohl v klidu dokončit rezervaci a nikdo mu nemohl vyfouknout místo.
Když Karel bydlel na pokoji jedna a já na dvojce, Honza se rozhodl, že se podívá na údaje o spolubydlících. A velmi se divil, že s ním bydlí devatenáctiletý Čech studující programování a devatenáctiletá Češka studující film. Systém si myslel, že jsem dívka, což náhle i vysvětlovalo, proč jsme společně mohli pouze do několika pokojů – některé byly striktně dívčí a jiné chlapecké.
Každopádně, po strastiplné cestě jsme se ubytovali na smíšeném pokoji 57 a já oznámil škole, že jsem chlapec. Dodnes v tom mají malinko zmatek a nějaké systémy mě vrací jako dívku, tak jsem už vzdal jim to vymlouvat.

Netrvalo dlouho a přihlásila se naše první spolubydlící. Dychtiví a odkojení seriálem Přátelé jsme byli připravení na Liv udělat dobrý první dojem.
Realita byla ovšem lehce jiná. Po chvíli psaní jsme zjistili, že Líva (jak jsme jí začali hezky česky říkat) se neumí bavit o ničem jiném než alkoholu. Otázky na téma oblíbená kniha nebo oblíbený film nedokázala zodpovědět a téma koníčků odbyla pouhým „pitím s kamarády“. A poté tvrdila, že když nepijeme alkohol, tak jsme nudní.

Příštích několik týdnů se pokusila nás psychologickou válkou vystěhovat, když nám psala, ať se připravíme jak bude pořádat mejdany a přivede si svého nabušeného přítele, který žije na třetím patře. Když zjistila, že s námi ani nehne, sbalila kufry, rozloučila se a odstěhovala se i s kamarádkou Emily na třetí patro. A tak skončilo naše první soužití. 😀

Fear not, dear friend, neboť jsem se asi týden poté probudil uprostřed noci, abych zjistil, že se k nám na pokoj nastěhoval Alhaan Ibrahim, původem z Malediv. A krátce na to přibyly ještě dvě slečny – Rachael a Geogria. A s plným bytem jsme mohli já, Karel a Honza vyrazit vstříc školnímu roku.

První noc v novém bytě

Naše nastěhování bylo lehkým zklamáním po stránce nenaplněných představ. Částečně je určitě na vině (nebo spíš Winně?) dlouhá a náročná cesta přes Skotsko, po které byly naše smysly částečně otupělé.

Z plánků, co jsme viděli během bookování pokojů jsme si mysleli, že kuchyň a obývák budou ústit do chodbičky, ve které budou naše pokoje. Bohužel, bezpečnost zde zvítězila a kuchyň s obývákem byly neprodyšně odděleny protipožárními dveřmi, které lehce kazily dojem z bytu.

Pár minut po nastěhování se přišel pán a poskytnul nám krabice s nádobím a kuchyňským vybavením, ukázal nám z okna přibližnou lokaci Tesca, dal nám kupóny na jídlo a se slovy „Merry Christmas, guys“ odešel.

Tesco jsme úspěšně nalezli a nakoupili jsme si jídlo. K večeři jsme si za experimentování s troubou udělali mraženou pizzu a měli první interakci s Rachael.

Neighbours from Winn

Naše spolubydlící byly zvláštní bytůstky. A nemyslím to ve špatném slova smyslu. Rachael na nás promluvila první větu a my věděli, že jí po zbytek pobytu nebudeme rozumět, neboť mluvila strašně rychle.

Michal: "Hi, I am Michael"
Rachael: "blablablabla.... blablabla?" *otočí se*
Karel ke zbytku: "Nemám ponětí, co z ní teď vypadlo..."

S dívkami jsme žili v poněkud zvláštní symbióze. My jim myli nádobí a ony nás za to budily v noci. Obě totiž měly tendence přijít ve tři ráno, zatímco volaly s kamarádkami na telefonu. Během svého rozhovoru si vůbec nevšimly, že dělají dveře, podlaha a všechno s čím interagovaly vydávalo zvuky o hlasitosti menšího letadla.

*dupání nohou* "blablablabla bla bla... zničit krtka... blabla bla"
*PRÁSK s dveřmi*
*30 sekund ticha*
*dupání nohou* "blablablabla bla bla... blabla bla"
*PRÁSK s dveřmi*
*zvuky řítícího se nádobí*

Karanténa

Šmejděníčko

Vezmeme-li to kolem a kolem, náš byt byl standardně vybavený. V kuchyni jsme měli základní spotřebiče a vybavení jako dvě lednice, dřez, sporák s troubou, varnou konvici, topinkovač a mikrovlnku.
Nad sporákem se nacházela digestoř, která šla vysunout zapotřebí stejné síly jako k otevření okének v autobuse. A lepila. Z nějakého důvodu… 😀

My jako kluci jsme si zabrali levou ledničku značky Montpellier, což jsme rádi komolili na „Markiplier“. Tato lednička stála přímo za dvěřmi, takže jste měli šanci, že někoho přizabijete ranou do zad když vejdete do kuchyně.
Naše lednička měla rovněž velmi zajímavou vlastnost – mrazila více než mrazák. A mohli jsme stáhnout její nastavení na jedničku, stejně proměnila všechno v led. Někdy to bylo celkem otravné jako když si musíte nechávat sendvič k obědu nejdříve čtvrt hodiny rozmrznout…
Vlastnoručně jsme ale s ní dokázali, že princip kryo-spánku je pouhou věcí fikce. Naše lednička totiž zamrazila okurku, ze které po rozmražení zbyl pouze zplihlý zelený tvar, neboť led poničil jakoukoliv strukturu.

Pro každodenní úklid jsme měli na chodbě postavený vysavač s lišáckým úsměvem, kterému jsme z dlouhé chvíle začali přezdívat Paulie (podle Mafie), nebo taky někdy Noo-Noo (Teletubbies). Oboje k němu celkem sedlo.

Pokud nám přišel nějaký balík, byl na recepci zaevidován do systému Parcel Tracker, kterému jsme po předchozích čtyřech letech na DELTĚ začali přezdívat Packet Tracer. Porblém s Packet Tracerem byl, že balíky byly evidovány náhodně a nebylo možné předvídat, kdy bude zásilka přijata.
Jak jednou Kája popsal proces:

"Podívej se Franto, když přijde někomu balík, tak je to jednoduché... Naskenuješ balík do systému Parcel Tracker a přiřadíš mu příjemce...
Ale máme tu několik pravidel:
- Zaprvé - přijde-li balík po 13té hodině, tak se neeviduje.
- Zadruhé - v neděli pošta nechodí a balíky se neevidují
- Zatřetí - v sobotu se balíky nevydávají
Jo a někdy vybereme náhodný balík a ten necháme ležet pod pultem asi tak týden..."

Tohle je moje království…

Na pokoj si nemohl nikdo z nás vcelku stěžovat. Sem tam se sice našly nedostatky, které by bylo možné vytknout (například mé chybějící záchodové prkénko), ale nejednalo se o nic neřešitelného.

Každý z nás měl vlastní ložnici a postel pána domu. A nevrzala, to já považuji vždy za velké plus. K tomu jsme měli každý vlastní koupelnu, takže jsme se nemuseli dělit o jednu.
Před psacím stolem se nacházelo rozsáhlé okno s výhledem do dvora a do oken protější budovy. Tak si člověk mohl povšimnout slečny o patro pod námi, která většinu času sedávala na stole a líčila se.
Jednou jsem takhle dostal náladu se opřít o parapet a podívat se z okna. Učinil jsem tak a o několik pater jsem uviděl týpka jak tluče hlavou do skla. Tak jsem zase ustoupil od okna a radši zatáhl závěs.

Každý z nás měl také v pokoji nástěnku, kam si mohl vyvěsit fotky, plakáty, daňová přiznání a podobné listiny. Já si pokoj vyzdobil vlastním plakátem „Pomády po ajťácku„. Vezl jsem si i A1 plakát „V síti„, ale pro ten jsem nenašel místo… 🙁

Nutno poznamenat, že kvůli požárním dveřím napříč celým bytem a faktu, že okno bylo zajištěné, aby se nedalo otevřít dokořán, bylo nutné v pokoji na noc větrat, aby se v něm nedělalo dusno.
To ovšem zcela neladilo se studentským životem a tak každou druhou noc byl člověk vzbuzen jedincem nebo skupinou vracející se z párty a potřebující si procvičit hlasivky ještě před konkurzem na Zlatého slavíka.
Asi nejhorší instance se odehrála, když Britská vláda schválila lockdown a studentské párty byly přísně zakázány. Potom si skupinka revolucionářů udělala mejdan na dvoře. Sami si možná připadali jako osvoboditelé, pro nás se stali kandidáty, po kom něco hodit… 😀 (kdyby šlo otevřít okno)

Honza si do svého pokoje pořídil klávesy, tak jsme se u něj čas od času scházeli na hudební chvíle, nebo jen tak posedět.

Rozmístění dvou lustrů bylo to, co naše rána dokázalo vždy obohatit. Byly totiž na dvou místech, kde se člověk nejčastěji oblékal – před skříní a v otevřeném prostoru mezi postelí a stolem. Když jste si oblékali tričko v těchto místech, zaručeně jste praštili do lustru.

Karel: "Dej mi minutku, jenom se obléknu... HERGOT, lustr nechci..."

Dva kluci a jedna holka v Anglii

Takový ten všední život byl v naší režii často zajímavou zkušeností. A neobešel se bez eskapádů.

Ještě na základce jsme rovněž byli na exkurzi v Anglii a bydleli jsme v domácnostech. S mým kamarádem Patrikem jsme doma u pana Johnsona poprvé ochutnali pravý anglický džus. Byl kyselý. A byl silný. Ale poctivý!
Pili jsme to celý týden, křivili pusy, ale byli rádi, že jsme ochutnali něco lokálního. Až posledního dne přišel pan Johnson, nalil nám trochu do sklenice a doředil zbytek vodou, načež my, jako patnáctiletí blbečci pochopili, že jsme celý týden pili pomerančový koncentrát.

Tak téhle historce jsme se po příletu na Winn smáli. Dokud jsme si z obchodu nepřinesli dva litry pomerančovo-mangového „džusu“ a Honza se málem udávil při první sklenici. Historie se nejspíš opakuje…

Jednoho dne jsme dostali email, že univerzita bude podporovat studenty v karanténě balíčky s jídlem a balíčky s hygienickými potřebami. Zatímco u balíčků s jídlem vám dal systém na výběr, jestli chcete vegetariánské, veganské, nebo s masem, balíčky s hygienou byly přiděleny na základě pohlaví automaticky…
A pamatujete jak jsem psal, že ne všechny systémy mě evidují jako chlapce…?

No, přišly nám dva balíčky s pánskou a jeden s dámskou hygienou…
No co, alespoň jsem dostal kondicionér a sprchoval jsem se sprchovým gelem, který měl konkrétní vůni a ne pouhý abstrakt, jako tomu je u mužských. Nikdy jsem moc pochopil, proč ženské produkty mají vůně jako broskev nebo lesní plody, zatímco mužské jsou popisovány abstraktními koncepty jako „ledová svěžest“ a „přival energie“.
Zbytek balíčku, který jsem nemohl využít, jsem o pár týdnů později daroval do potravinové banky.

Jiný den zase Honza brouzdal po Tinderu a nalezl naši původní spolubydlící Lívu. Nejspíš bylo na třetím patře horko…  ¯\_(ツ)_/¯

Jeden večer jsme koukali na Univerzitu pro příšerky od Pixaru a uvědomili jsme si, že jsme taky na vysoké škole, ale nemáme tu řecká bratrstva a sesterstva jako na amerických univerzitách.
Rozhodli jsme se proto založit si vlastní a pojmenovat ho Delta Theta React.

My ve spolku Delta Theta React jsme se uměli v noci bavit – jednou jsme koukali na Ratatouille na projektoru!
My ve spolku Delta Theta React jsme nešetřili s alkoholem – měli jsme v lednici půl roku láhev vína!
My ve Delta Theta React jsme žili divokým životem – jednou jsme měli na pokoji osm holek! (příběh je popsán dále :D)

Jídla a neřesti

Odkázáni sami na sebe jsme každý den museli vymýšlet, co budeme vařit k večeři.

Fantastická zábava (a kde ji najít)

Během několikaměsíční karantény a dalšího půl roku na koleji jsme měli poměrně dost času na vymýšlení všelijakých kratochvílí, které nás měly udržet v dobré náladě.

Projektíky z doby na Winnu

• Formánek a továrna na studenty
• DELTA craft season 2
• DELTA škola.FUN

Červené stříbrné plátno

Stalo se dobrým zvykem, že při večeři a po ní se u nás koukalo na filmy. Prvních pár týdnů jsme si posedali na gauč a na krabici, ve které přišly moje věci jsme postavili notebook a na něm pouštěli Netflix.

Kouzelná chvilka přišla, když jsme se dívali ve zhasnuté kuchyni na „The Butterfly Effect“ a slyšeli jsme na chodbě bouchnout dveře a nějaké hlasy. Honza se šel podívat, jestli se nám vrací domů spolubydlící a na chodbě našel stát asi osm holek, které přišly vyzvednout Rachael a Georgiu na párty. Všechny se vzápětí nahrnuly k nám do kuchyně, kde našli tři blbečky na gauči, jak koukají na malou obrazovku notebooku a jedí Pringles.
Ve svém údivu se jen jedna z nich zmohla na small talk o filmu.

Po tomto zážitku padlo rozhodnutí pořídit si projektor, na kterém můžeme koukat na filmy jako civilizovaní mládenci. Ten jsme postavili na odpadkové koše a podložili papíry, aby byl v požadované výšce a namířili jej na protější zeď. Jelikož podkladová zeď byla červená, viděli jsme filmy lehce rudě, ale v dostatečné tmě jsme si rychle zvykli.
Pod projektorem se nacházel druhý gauč, na který si zvyknul lehat Karel a pozorovat pouštěné filmy a videa z poněkud nezvyklého úhlu.

Na prodžektorátu jsme mohli pouštět filmy, prohlížet archivní materiál, nebo hrát hry. Na projektoru jsme dělali previews svých projektíků jako „Formánek a továrna na studenty„. Hráli jsme na něm Amnesii, Alien: Isolation nebo Mafii.
A byli jsme na něm svědky konce projektu Unus Annus.

S ohňostrojem!

Prevence požáru se vzhledem k povaze a zodpovědnosti studentů bere vysoce vážně a majitelé kolejí ji berou s přístupem „Better be safe than sorry“. Každé dveře v budově jsou protipožární a nad dřezem zlověstně visí „protipožární deka“, do které se může člověk, jak Karel prohlásil, „zabalit, aby mu během požáru nebyla zima“.

Trnem v našich patách se však staly všudypřítomné hlásiče požáru, námi také někdy nelichotivě nazývány „hajzl na stropě„. Tento kamarád byl přítomen v každé místnosti a jeho premise byl varovat před požáry vzniklými nezodpovědnými studenty.
Bohužel, nikdy jsme si nebyli jisti, co všechno je schopen vzít vzhledem k tomu, že jsme si za ten půl rok prošli několika planými poplachy, jeden z nich v jedenáct v noci.

Navíc každou druhou středu mezi desátou a jedenáctou docházelo ke „zkoušce sirén“, kdy přístroj začal neohlášeně ječet na půl minuty a efektivně vzbudil všechny spící.
Kvůli těmto okolnostem a kvůli nedostatečné ventilaci místnosti díky zamknutému oknu jsme k hlásičům přistupovali s pokorou (Hložková by byla hrdá). Pokud řízky začaly více kouřit, nezbývalo nic jiného než se modlit ke všem bohům a zpívat „We didn’t start the fire“ od Billyho Joela.

To by také vysvětlovalo, proč ti o patro pod námi kouřili trávu zásadně u oken a efektivně aromatizovali náš obývák zápachem marihuany – nechtěli být dalšími, kvůli komu bude muset celá budova vyběhnout ven do deseti stupňů Celsia.

Dovolená a stěhování

K našemu velkému údivu jsme v lednici našli podivný bílý prášek na talířku… Neměli jsme ponětí, co to je a jak se to tam dostalo, ale jelikož jsme ani jeden neměli odvahu to ochutnat, hodili jsme to k holkám do ledničky a vyčkávali.
Když ani po několika dnech nezmizel, hledali jsme, co by mohl být zač. Drogy jsme vyloučili už na začátku, neboť takové množství by si žádný student nemohl dovolit. Prášek byl krystalický a lehce byl cítit jako lepidlo, tak jsme pogooglili a přišli s výsledkem, že se jedná o látku na odstranění zápachu, načež jsme prášek vyhodili.

Samozřejmě nebylo možné si všechny věci odvézt domů, tak jsme si pronajímali sklad. Ten jsme si rezervovali online a Karel zařídil telefonicky i smlouvu.
Jeden den jsme se tedy vydali s pár krabicemi věci do skladu. Zatímco Karel s Honzou šli na recepci, já čekal s kolem venku. Skrze okno jsem pouze viděl jak se Honza s Kájou na sebe nervózně dívali, pán hledá v monitoru a směje se.
Ukázalo se, že je nemohl chvíli najít v systému a oznámil jim, že má plno, načež kluci přežili infarkt. Já ho naštěstí čekajíc venku byl ušetřen.

Sklad bylo obrovské bludiště vytažené z hororových filmů. Od výtahu se dalo jít doleva a doprava a za touto volbou se nacházelo obří bludiště. Kolmé stěny nikomu nic neříkaly, neboť uličky na sebe navazovaly pod podivnými úhly, které náhodného pozorovatele pouze mátly. Světla byla na čidla a zhasínala po úsecích, když neviděla žádný pohyb.
Postupné zhasínání světel směrem k vám pouze umocňovalo pocit, že se proti vám rozběhne Demogorgon ze Stranger Things.

Na cestě zpátky jsme šli podle šipek a došli k výtahu. Problém byl ten, že původní výtah stál uprostřed chodby a šlo z něj jít na obě strany, zatímco tento se nacházel na jejím konci. A přísahali bychom, že jsme šli stejnou cestou.
Jsem tedy přesvědčený, že se to tam přestavuje když se nedíváte jako v knihách Stephena Kinga.